Roman Holý – Hudba je soundtrack našich životů…

29.3.2021

Na úvod k březnovému rozhovoru mi nezbylo mnoho místa, a to je jen dobře. Roman Holý je český hudební skladatel, zpěvák, producent a především šiřitel. Dokud jsem ho sledovala „pouze“ jako nadšená fanynka, tak pro mě byl (a stále je) šiřitelem skvělé funkové hudby, ale po našem rozhovoru jsem poznala, že je především také šiřitelem lásky a dobrých vibrací. Týpek s drsným smyslem pro humor, s nesmírnou láskou k hudbě, který si na nic nehraje a říká věci na rovinu, tak, jak je cítí…

Jako malý kluk jsi chtěl být popelářem a pak dirigentem. To se ti vlastně vyplnilo. Mám za to, že celý život buduješ a tvoříš. Už na základní škole jsi založil kapelu Sencroowna Band s Luďkem Hrzalem, pak Bossanovu s Vaškem Koptou a Petrem Maláskem. V revoluční den, 17. listopadu roku 1989, jsi s přáteli založil skupinu J.A.R. O deset let později jsi stvořil Sexy Dancers a pak Monkey Business, kteří se dostali až do Jižní Ameriky. Tvůj zatím poslední počin je skupina Neruda. Kolik už vlastně bylo celkem hudebních formací, které jsi stvořil nebo spoluvytvářel?
Jsi velmi dobře informovaná. Teď, jak jsi to vyjmenovala, jsem se úplně zhrozil, kolika lidem jsem zkazil život… Ale vlastně jsi na nic nezapomněla, kromě „G-Point Hunters“, což jsou Lovci G-bodu, které jsem stvořil s Matějem Ruppertem.

Tvůj táta byl námořník. Vozil ti zahraniční muziku, vinylové desky? O co jsi v pubertě nejvíc škemral?
Ano, můj báječnej tatík byl námořník a já škemral prakticky o cokoliv, protože v Sušici, kde jsme vyrůstali s mým bratrem, se to hemžilo jen komunisty a takzvanými péesáky, což byla pohraniční stráž, která hlídala, aby odsud nikdo neodešel a aby nás nikdo nepřišel „ohrožovat“. Takže tam byli samí estébáci, komunisti a prachbídná hudba. A můj tatík byl spojka do toho krásnýho západního světa. A nebyly to jen desky, o co jsem škemral. Byly to první džíny, žvejkačky Donald, trička se sochou Svobody a New Yorkem, angličáky, prostě všechny ty věci, který voněly jinak než ty socialistický a po kterejch jsme tak neskutečně prahli a toužili.

Která byla TA první deska, kterou ti přivezl?
Poslouchat desky jsem začal už kolem osmýho devátýho roku. Jedny z prvních vyškemraných desek, který mi táta přivezl, byly skupiny Slade, Sweet a pak Deep Purple. Tahle první deska s názvem „Deep Purple in Rock“ pro mě byla naprosto zásadní a převrátila mi život naruby. Od tý chvíle jsem naprosto přesně věděl, že už nechci dělat nic jinýho, než do něčeho třískat, mlátit a dělat hlomoz, virvál a hluk…

Jaký jsi byl v patnácti letech?
Danielo, myslím si, že jsem byl mimořádný ťulpas. Možná se podceňuju, ale tak se aspoň vidím s odstupem těch let. Každopádně jsem se nesnášel a měl jsem obrovskej problém s tím, jak vypadám, protože jsme v patnácti letech propadli hudbě ve stylu nového romantismu… Duran Duran, Visage, Spandau Ballet. To byli všechno kluci, který měli nádherný, protáhlý britský ksichty, a já měl obličej jako koblihu. Měl jsem z toho tenkrát brutální mindrák a v podstatě jsem se nesnášel. A bylo to o to těžší, že jsem se dostal na hereckou konzervatoř, kde na tom vzhledu a sebevědomí poměrně dost záleželo. A já neměl vůbec žádný. Neměl jsem ani ochmýřeno pod nosem, byl jsem takovej nevyspělej, neměl jsem zkušenosti s holkama. Byl jsem zkrátka krásnej zoufalec. Když dneska vidím fotky z tý doby, tak jsem byl nádhernej klučík, ale tenkrát jsem si to nemyslel a sám sebe jsem si moc nepovažoval.

Jsi odkojen Frankem Zappou a rád máš i George Michaela. To obojí máme společné:-) Koho si doma rád a často pouštíš?
Franka Zappu zbožňuju celej život. George Michaela taky, ale takovejch zbožňovanejch muzikantů mám stovky. Doma si skoro žádnou hudbu nepouštím, přestože mám obrovskou sbírku vinylů, cédéček i laser disků a dývýdýček s koncertama. Zato si ji užívám při jízdě. Ještě donedávna jsem totiž pořád seděl v autě a jezdil strašný štreky na koncerty. To dlouhý cestování mě někdy pěkně štvalo… ale dneska bych třeba do takovejch Košic jel klidně na žebřiňáku, v mínus pěti a zadarmo. V autě si pouštím celou škálu hudby tak, jak ji mám rád. Nemám žádný omezení. Hudba se mě musí dotknout. Musí mě pohltit, nadzdvihnout, roztancovat, rozbrečet… je v podstatě jedno, co to je.

Co se ti vybaví, když se řekne jméno Prince Rogers Nelson?
Tak to vím naprosto přesně, protože ho znám osobně. Je to totiž perský obchodník s králičími kožkami.

Skupina Monkey Business loni oslavila dvacet let existence. Získala 13 cen Anděl a mnoho dalších prestižních ocenění a vydala desáté studiové album. Celou dobu hraje víceméně ve stejné sestavě, jen zpěvačku Tonyu Graves vystřídala také skvělá Tereza Černochová. Co je klíčem k soudržnosti kapely? Jak udržíte stále jiskru a náboj, které tahle partička vyzařuje?
Klíčem k úspěchu jak v manželství, tak v přátelství, tak u prosperující firmy, divadelního spolku nebo hudební skupiny je pečlivý, přepečlivý výběr spolupracovníků. Někdy je to věc náhody nebo něčeho úplně jinýho, ale pakliže se vy můžete rozhodnout, dejte si vždycky velkej pozor a věnujte velkou pozornost výběru spolupartnerů, spolukamarádů a spolusdílečů. Protože když si vyberete dobře, tak poločas rozpadu, kterej je přítomen v jakémkoli vztahu, se fatálním způsobem prodlouží. Jinými slovy, obklopte se, pokud to jenom trochu jde, skvělejma lidma… a vydrží vám to celej život. My se v kapele respektujeme, ale zároveň se i milujeme. Láska má mnoho podob. Není to jen láska mezi mužem a ženou, ale i intenzivní láska kamarádská. Nás spojuje láska k hudbě, láska k pivu, láska k zahálce, láska k cestování, láska k tomu bejt pochválenej, což nám teď trošku chybí. Spojuje nás i láska k humoru, kterej máme taky podobnej. Máme vlastně strašně moc shodnejch vlastností a máme se i po těch letech velice, velice rádi.

Poslední, jubilejní, desátá deska Monkey Bussines se jmenuje „Freedom of Sale“. Jak dlouho se „rodila“? A jak vznikl název alba i písní?
Naše nová deska vznikala zhruba rok, a to v době, kdy jsme všichni propadli poměrně masivní beznaději, protože jsme se nemohli stýkat, přestali jsme hrát. Tahle deska je pro nás vzácná. Je totiž i určitou formou terapie, abychom přežili, abychom byli v kontaktu. U mě ve studiu jsme se scházeli, hlavně s Matějem a Terezou, a plakali si na rameni, co že se to s tím světem stalo. A tu beznaděj jsme přetavili do týhle desky, kterou máme hrozně rádi. Myslím, že je to naše nejosobnější a nejvyzrálejší deska. Název vznikl určitě někde u piva. Takhle vzniká v podstatě všechno. My jsme všichni vlastně takoví láskyplní alkoholici, co se týče piva, a velice často spolu klábosíme a vymejšlíme písničky, klipy, kostýmy a různý voloviny u piva. Ale myslím si, že hlavní autor textový složky i názvů písniček je baskytarista Monkey Business Pavel Mrázek, kterej je velice inteligentní a má neuvěřitelně krutej smysl pro humor, což nám maximálně vyhovuje.

Celý rozhovor najdete v Nové Regeně 03/2021.

You Might Also Like