Lucie Bílá – „Dobro se neztratí“

29.4.2021

Dne 14. května tohoto roku jsem poslala Lucii Bílé zprávu tohoto znění: „Milá Lucie, sáhla jsem po starším čísle časopisu Nová Regena z roku 2010. A začala si přát… Před dvěma lety jsem se stala novou šéfredaktorkou tohoto titulu. Deset let je dlouhá doba, i když frnkne jako nic… Ale napadlo mě Vás požádat opět o rozhovor. Takové pěkné (vlastně jubilejní) povídání po deseti letech. Teď to není zrovna přívětivé období, vím. Ale je i takové, jaké si ho ve své mysli a duši dokážeme vytvořit a uchránit. Ráda bych Vám napsala o časopise víc či poslala pár výtisků, ať víte, do čeho Vás lákám… Mohla bych? Omlouvám se, že Vás kontaktuji touto cestou. Snad se nezlobíte. Lucinko, opatrujte se a (s)mějte se, i v době „rouškové“, moc hezky.“ Moje zpráva zapadla mezi stovkami jiných, ale mé přání, které jsem poslala kamsi nahoru, stále žilo. Na světě je vše krásně propojené, a tak mi, i díky jedné společné milé známé, po šesti měsících od mé prosby paní Lucie zavolala. A mně bylo ctí. Díky lidem, jako je Lucie Bílá, v sobě znovu oživuji důvěru v to, že dobro je nakažlivé a svět je ještě v pořádku.

Přesně před 10 lety jste Nové Regeně poskytla rozhovor, tenkráte do letního dvojčísla, s titulkem „Jsem jako dostihový kůň“. Člověk, jak plyne čas, spíše zvolňuje krok a ubírá plyn, ale když jsem se pokusila shrnout seznam událostí a aktivit tohoto roku, myslím, že u vás je tomu naopak… Koupila jste a opět uvedla v život kulturní dům Formanka ve vašich rodných Otvovicích…
Kulturní dům jsem koupila, protože jediní zájemci měli v úmyslu z něj udělat malometrážní byty, sklady nebo kanceláře, což mě totálně vyděsilo. Takže i když jsem to neměla v plánu a upřímně jsem v tu chvíli nevěděla, co si s tím počnu, musela jsem jednat rychle. Přišli bychom tím totiž, v mé rodné vesnici, o místo, kde se všichni scházíme. Místo, kde jsem vyrůstala, kde si moji rodiče dali první pusu a já poprvé, coby osmileté děvčátko, stála na pódiu a zpívala nebo pak v patnácti dostala občanku. Přišli bychom o všechny ty krásné vzpomínky, ale i o možnost kulturně žít. A to by mi utrhlo srdce.
Takže jsem ho v roce 2016 koupila a můj tatínek se mnou asi týden nemluvil. Ten dům moc dobře znal. Má totiž číslo popisné jedna, tedy první dům této vesnice, a podle toho také vypadal. První dva roky to bylo trochu složitější. Samozřejmě jsem si myslela, že do stavby skočím po hlavě a půjde to strašně rychle, ale pak jsem zjistila, že je lepší pospíchat pomalu… a začala jsem rekonstruovat postupně. Nejprve nové toalety, skvělá kuchyň, šatny a zázemí pro zaměstnance, kancelář pro provozního. Až potom jsem se pustila do restaurace a paradoxně díky první vlně této šílené doby jsem měla dostatek času z té staré hospody udělat restauraci.
Často mi lidé říkají, že jsem ten dům zachránila, ale já si myslím, že on zachránil mě. Zjistila jsem, že jsem člověk, který potřebuje vědět, kam směřuje. Kromě toho, že jsem workoholik, potřebuji mít nějaký plán. Tenhle kulturní dům mě neuvěřitelně naplňuje, baví mě to. Už za tu kratičkou dobu, co ho máme, zde byly báječné osobnosti, které často ani nevěděly, že nějaké Otvovice existují. A najednou v Otvovicích, v kulturním domě, kde dříve byla jen jednou za rok zábava, jsme měli na besedách Jiřinku Bohdalovou, Jirku Bartošku, Mirka Donutila, Elišku Balzerovou, měli jsme tu koncert skupiny Olympic, míváme zde divadelní představení, plesy…
Začalo to tu krásně žít. A o to jde. Ve vesnici se nemá jenom bydlet. Tak jako se scházíme vždycky o Vánocích před kapličkou, kde si všichni popřejeme a pak teprve jdeme ke svým štědrovečerním stolům, tak Formanka je teď místem, kde se scházíme po celý rok. Tady se konají svatby, vítání občánků, narozeniny i maškarní plesy pro děti. A to mi dělá dobře. Mně je kabát zpěvačky malej. Já mám potřebu otevírat nové dveře.
Máme takový spolek, partu kluků a holek, jmenuje se Srdce Otvovic. Dříve jsme společně zašli třeba na večeři, na kávu, jezdili na mé koncerty, ale teď ty koncerty společně produkujeme a pořádáme. Je to nádherný pocit. Společně něco tvoříme. S kamarádkami, se kterými jsem prožila dětství, máme teď směr a nádhernou náplň. Vidím ten kulturní dům z oken svého domu a vím, že to je to, pro co jsem se narodila. Dělat lidem radost, spojovat a stmelovat je. A kdy je lidem dobře? Když se dobře najedí, budou v hezkém prostředí, dají si dobré české pivo, mou kávu a k tomu jim ještě zazpívám. A když si pak koupí mého andělíčka nebo růženec, jsem spokojená úplně nejvíc…

Kdy jste tedy Formanku poprvé otevřela?
Nejde vůbec o to, kdy jsme oficiálně otevřeli. Od roku 2016 jsem ji postupně opravovala a otevřeno jsme měli celou dobu, ale zrekonstruovanou hospůdku jsem otevřela až letos po první vlně toho šíleného viru, co nás teď trápí. A chvilku bylo plno a nadšeno, pak se muselo zase zavřít. Ale já jsem přizpůsobivý člověk. Nejsem ten, co se bojí a naříká, ale hledám řešení.
Ráno si spočítám, které karty mi zbyly a se kterými můžu hrát. Takže máme otevřenou kuchyň a okénko, vaříme dál a lidi chodí. Mám štěstí na skvělého provozního, kuchaře i personál… Jsou to lidi, na které se můžu spolehnout, a proto jsem je zapojila i do dalšího projektu, a tím je divadlo.

Ano, to je další váš počin tohoto roku. V září jste otevřela zrekonstruované divadlo Ta Fantastika, jehož jste spolumajitelkou a které nově nese i vaše jméno…
Stejně tak jako jsem nikdy netoužila být hospodskou, tak jsem ani nesnila být principálem. Ale situace mě donutila. Jako kdyby mi ty věci padaly samy do klína, aniž bych chtěla. Nejsem ta, která by se k nim točila zády. Naopak jsem se vždycky snažila využít té příležitosti a něco dobrého udělat.
Divadlo jsem zrekonstruovala v druhé koronavirové vlně. V kulturním domě jsem sice žila celý život, ale v divadle vlastně taky. Jsem tam dvacet sedm let, z toho deset let jsme hráli hlavně pro turisty a ti se nám teď jen tak nevrátí. Bohužel jsem se musela se všemi spolupracovníky, kteří pracovali na onom audiovizuálním představení, rozloučit. Ne že by dostali výpověď, jen jejich práce zkrátka skončila. Bylo to strašně smutný. Najednou se všechno změnilo. Měla jsem prázdný a pustý divadlo, všude byly pavučiny a já si uvědomila, že jestli něco neudělám, tak je s divadlem konec.
A tak jsem vzala do ruky smeták a kýbl a začala uklízet. Postupně jsem zrekonstruovala toalety, zázemí, šatny, archivy i kanceláře. Až tahle šílená doba pomine, začnou být věci v rozumných kolejích a lidi se zase budou chtít bavit, tak u nás se budou mít na co těšit.

Patronkou divadla je paní Simona Stašová?
To je trochu jinak. Není patronkou, ale pravou rukou, co se týče činohry. Pro mě je moc důležité mít svobodu v rozhodování kde, na čem a s kým chci pracovat. A jak kulturní dům, tak i divadlo mi ji dávají.
Já jsem totiž chtěla připravit divadlo pro českého diváka nejen pro muzikály, ale toužila jsem i po činohře. Po barevnosti nabídky. To divadlo je malinké, útulné a krásné. Má veliké kouzlo. Je jako stvořené pro činohru, i když jsem v něm odehrála Johanku z Arku, Excalibur, Boženu Němcovou, Elixír života, Láska je láska. Tolik mi dalo!
A přestože jsme se mnohokrát předtím potkávaly, do života mi najednou vstoupila úžasná Simona Stašová, která se o to divadlo začala zajímat a moje kroky se jí líbily. A já si říkala „to je přesně ten spojenec, kterého potřebuju,“ protože stejně tak, jako se já vyznám v muzice a mám přehled o talentovaných lidech, tak ona má zase přehled o divadlech. S ní konzultuju všechno, co se týká činohry.
Je můj spojenec v tomhle krásném boji. Zatím se mi i díky ní daří tvořit skvělý tým lidí, kteří se těší, až svoji práci budou moct „roztočit“ naplno. A jak říkala paní Dagmar Havlová: „Rozbouráme Prahu!“

V říjnu jste také vydala svoji třetí knihu Posílám to dál…
Původně jsem chtěla tuto knihu vydat až příští rok, protože budu mít půlkulatiny. Ale najednou se mi zdálo, vzhledem k této podivné době, že mám víc volnějších dnů. A protože jsem zvyklá pracovat, pustila jsem se do toho a knihu dokončila.
Pravdou je, že jsem na žádné knize nepracovala tolik jako na téhle. Znám ji nazpaměť. Pořád jsem byla s něčím nespokojená. Každé slovo jsem měnila nebo přeházela. Prohlížela jsem stovky fotografií, přepisovala, měnila fotky, popisky, pasáže… Pomáhal mi můj dlouholetý kamarád, publicista Jefim Fištejn. On byl ten, který dal knize kostru. Pracovala jsem s ním i na svých předešlých dvou knihách.
Kromě toho, že je to moudrý člověk, mě také velmi dobře zná. Jsem moc šťastná, že mi pomáhal. Myslím, že odměnou nám je velký zájem lidí. Nestíhám ji posílat. Mám z ní radost. Byla to pro mě i jakási terapie knihou. Vypořádala jsem se tam s věcmi, které mě rozčilovaly. Jak říkal Vladimír Komárek: „Co se napíše, nemusí se pamatovat.“ Teď už tedy můžu pokračovat dál a životem psát další díl. Co člověk dobrého vykoná, se jednou někomu vrátí, to je hlavní myšlenka knihy. Dobro se neztratí. Dobro a láska k lidem je nejkrásnější a nejsilnější energie.

Celý rozhovor najdete v Nové Regeně 12/2020-01/2021.

You Might Also Like