ZAPPER Centrum v Ostravě

1.7.2011

Jděte za svým snem, osud vás stejně postrčí tam, kde vás chce mít.

I já, jako každé jiné dítě, jsem měla své sny. Měla jsem ráda přírodu (zvířata, rostliny), volný pohyb, zpěv a malování. Časem mne však životní okolnosti postupně těchto mých zálib začaly zbavovat. Ve škole mi „přepečliví“ učitelé zasadili do vědomí první bloky a radost ze zpívání i malování se postupně vytratila. Jak dnes ve své praxi poznávám, nebyla jsem zdaleka jediná. A protože psychika je mocným nástrojem našeho podvědomí, započala nenápadně svou devastační práci. Zhruba kolem mého třináctého roku se u mne začala projevovat revmatická artritida. Lékaři tvrdili, že mé potíže jsou následek rychlého růstu. Bolesti se však zvětšovaly. Snad i díky tomu jsem toužila jít na střední zdravotnickou školu. Leč tehdejší režim byl neúprosný: moji rodiče nebyli v KSČ, a tak jsem nedostala doporučení. Vystudovala jsem tedy stavební školu. Můj zdravotní stav se při studiu ještě zhoršil. Jak už to bývá, k jednomu problému se začaly nenápadně přidávat další. A tak jsem pravidelně dvakrát ročně končila v nemocnici na kapačkách na infekčním oddělení. Verdikt lékařů zněl: „žaludeční neuróza“ ze školních povinností. Opuštěním školních tříd a nástupem do zaměstnání se však nic nevyřešilo, ba právě naopak. K mým potížím se přidal nezvladatelný kašel. Lékařská vyšetření ukázala vše v normě, přiměřeně věku. Dokud jsem chodila každý den na kalciové injekce, bylo vše dobré, ale stačilo jeden den nejít a kašel byl zpátky. Tehdy mi moje obvodní lékařka řekla, že je to „Ostravský kašel“ a musím se s tím naučit žít. Kdo něco podobného zažil, ví, že se to nedá dlouho vydržet, protože se otřásá celý organismus. Odnášejí to nejvíce ledviny a krční páteř, takže se přidává i neustálá bolest hlavy. Také moje zubní lékařka u mne objevila paradentózu a potěšila mne výrokem: „To vám vypadají všechny zuby, ale ještě to chvilku potrvá“. Moje revma mezitím dospělo do stadia, kdy jsem dostala revmatickou horečku s vysokými teplotami. Když se můj stav zhoršil natolik, že jsem už téměř nemohla pohybovat prsty, tak mi lékařka na interním oddělení na rovinu sdělila, že se s tím nedá nic dělat, že budu do smrti užívat léky. Sem tam lázně, ale to mi stejně nepomůže a časem skončím na vozíku. Ze svého stavu už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem pomalu přestávala mít sílu pečovat o dvě malé děti, které se mi mezitím narodily. A právě kvůli nim jsem se ve svých 28 letech nenechala odepsat ze života a začala jsem se o své zdraví starat sama.

Hledat = najít
Nebylo to opravdu jednoduché, protože za totality se každý léčitel bál o sobě dát vědět. Pomohl mi kupodivu můj manžel, který o alternativě původně nechtěl ani slyšet. Ale když viděl, v jakém jsem stavu, napadlo ho, že by mi mohl pomoci proutkař, který chodil k nim do práce (manžel pracoval na šachtě) vyhledávat zasypané horníky. S tímto pánem jsem se setkala, a hned na místě mi za pět minut elektropunkturou odstranil letitý zánět žaludku a tím moji „žaludeční neurózu“. Je to již 25 let a já jsem bez problému. Bohužel podruhé mne již tento pán nechtěl přijmout. Bál se, aby ho nezavřeli. Ale kdo hledá, najde. Dostala jsem kontakt na jiného léčitele. A protože jsem bolestí už nemohla ani sedět, požádala jsem o vyléčení tohoto problému. A co se stalo? Léčitel kolem mého těla přejel virgulí a řekl: „Máte zánět ledvin“.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply