Yvetta Blanarovičová – Je to o vnitřní radosti…

28.2.2020

Šest telefonátů, jedno odpolední setkání, sedm esemesek, pět e-mailů… Toliko příprava březnového rozhovoru s Yvettou Blanarovičovou. Milou, ale velmi vytíženou herečkou, zpěvačkou, moderátorkou a hlavně zakladatelkou a ředitelkou obecně prospěšné společnosti La Sophia. Mám ráda lidi s „přesahem“. Lidi, kteří dělají více, než vyžaduje jejich profese. Lidi, kteří chtějí pomáhat, protože to tak cítí. Protože je to těší. A takovým člověkem Yvetta je. Aktivní, velmi činorodá, milující svoji práci, svoji rodinu a své „teď a tady“. Bylo to napínavé, protože času nebylo mnoho, ale nakonec je rozhovor na světě.

text: Daniela Eiseltová      foto: Petra Antošová

Jsme ještě stále na začátku nového roku. Dáváte si předsevzetí?
Nedávám, protože jakmile si dám nějaké předsevzetí, tak ho s nesmírnou radostí porušuji. Takže žiju tady a teď a nepřemýšlím nad tím, co bych, jak bych… Ale samozřejmě, že novoroční přání, která se týkají La Sophia, mého života, mého zdraví a mé rodiny, tam mám.
Máte srbochorvatské kořeny. Kde až začínají? Znáte historii své rodiny?
Nedávno přišel můj syn s tím, že bychom se toho možná měli nějakým způsobem dopátrat. Vím, že sestra prababičky, majitelka asi tří hotelů, žila a zemřela někde v Americe. Měla hodně ráda moji mamku, chtěla ji tehdy odvést sebou. Praprarodiče byli odněkud ze Srbska a Chorvatska, doputovali po první světové k hranicím Maďarska a pak se rozeběhli někdo do Ameriky, někdo na Slovensko.

Cítíte díky tomu v sobě nějakou jinakost?
Nevím. Myslím si, že tím, že žiju v podstatě už 35 let v České republice, tak necítím nějaký zásadní problém. Ale asi také proto, že národy slovenské a české mají k sobě blízko.

Jako malá jste hrála na housle. Hrajete teď na nějaký hudební nástroj?
Spíše na piano, i když teď nemám moc času.

Vy jste hrála i na piano?
To bylo povinné, když jsem nastupovala na konzervatoř. Můj hlavní obor byl zpěv a hra na housle. Obligátní klavír byl povinný předmět. Pamatuji si, jak jsem jako malinká prosila mamku, aby mi koupila piano, ale nebylo kam ho dát, vzhledem k tomu, že jsme byli tři sourozenci. A tak jsem chodila k sousedům a tam jsem cvičila. Vyčítala jsem tátovi, který hrál na housle, že mi to nechtěl dovolit.

Kolik Vám bylo let, když jste přišla do Prahy?
Bylo mi patnáct, když jsem udělala zkoušky na žilinskou konzervatoř, a po roce jsem přestoupila na pražskou konzervatoř. První dva roky nebyly lehký, musela jsem se naučit češtinu, gramatiku, to bylo podmínkou studia, navíc se mi stýskalo. Ale první láskou, která byla tady v Praze, se mi to najednou všechno smazalo. Veškeré pocity byly ty tam. Prievidza byla, je a bude mým rodným městem. Všechny ty stromy, vůně, Bojnický zámek mi připomínají dětství. Ale Praha je město, které miluji. Je to takový zvláštní pocit. Když jedu na Slovensko, tak jedu domů, a když se vracím zpátky, jedu také domů. Československo je má země. Měla jsem spoustu možností emigrovat, nikdy jsem to neudělala…

Všimla jsem si, že na krku nosíte již dlouho egyptský křížek, anch. Má to nějaký hlubší důvod?
To je ochrana. Prostě nastal moment, kdy jsem ho potřebovala a nechala jsem ho udělat i svému synovi. A jestli mě chrání? Kdo ví. Ale mám dobrý pocit, když ho mám. Nosím ho tedy vždycky a všude. Nesundávám ho.

Celý článek najdete v Nové Regeně 03/2020.

You Might Also Like