Trápíš se? Pohlaď kočce uši!

1.2.2012

Felinoterapie – moderní věda s kořeny v době kamenné (1. část)

„Když se budeš moc trápit, pohlaď kočce uši,“ dává ve stejnojmenném filmu nejvroucnější radu malá Míša, členka dívčího pěveckého sboru, své o pár let starší kolegyni a vzápětí jí věnuje svou nejmilejší hračku, s níž noc co noc spí – hadrovou kočku. A nejen ona v tu chvíli ví, jak velkou oběť pro kamarádku právě přinesla. Na hlazení kočičích uší opravdu něco je. Minimálně to, že je příjemné a uzdravuje tělo i duši.

Rozhodně ale přitom zdaleka nejde jen o uši. Takové kouskování si kterákoli kočka, ať už ta fi lmová hadrová, nebo živá příslušnice kočičího rodu upozorňující na svou existenci celou škálou mňoukání, vrnění a blaženým zatínáním drápků, nejlépe do holé ruky člověka, v žádném případě nezaslouží. Lékem na bolístky, co by se vešly za nehet, ale i na opravdu hluboká, letitá lidská trápení je totiž celá, od uší až po ocas, a to od nepaměti.

První vykročení tlapek kočky domácí
Starověké mýty vyprávějí o hospodářských zvířatech a rostlinách jako o darech bohů. Kdy a kde se člověk naučil obhospodařovat zemi, chovat zvířata, šlechtit rostliny i živočichy, kdy a kde si všiml blahodárné moci kočičí přítomnosti? Některé odpovědi může nabídnout evoluční genetika, jiné už přesně nikdy nikdo nedohledá. Pátráme-li po původu felinoterapie, tedy léčení kočkou, musíme podobně jako u jiných zvířat, která své životy po věky poutají s lidským, za samotným původem kočky domácí a její domestikace. Cesta to je vskutku daleká, genetické stopy vedou k nejméně pěti kočičím „pramátím“ poddruhu jménem divoká kočka plavá (Felis silvestris lybica), z nichž podle Carlose A. Driscolla z Národního institutu proti rakovině, který analyzoval DNA divokých koček, dnes pochází kompletní sestava kočičího plémě na celém světě.

Jak je důležité míti kočku
Své o vzácných a fascinujících schopnostech přítulných micinek věděli už ve starověkém Egyptě, kde se kult zvířat těšil mimořádné pozornosti a významu. Egypťané věřili, že pokud svou modlitbu přednesou kočce, uslyší ji bohyně Bastet (či Bestat), s níž byla věrně a nerozlučně spojována. Neuctívali zvířata jako taková, ale věřili, že někteří bohové v nich mají své zosobnění nebo pomocníky. A pokud si chtěli bohyni Bastet naklonit, nechávali v chrámu jí zasvěceném darem mumifi kovanou kočku. To v někdejší kyperské vesnici Shillourokambos byl objeven hrob s kosterními pozůstatky člověka a kočky z doby ještě dřívější, archeologové je datují do časů neolitu, přesněji do období zhruba 9 500 let zpět. Jak vidno, vztah mezi člověkem a kočkou od doby, kdy se vzájemně spřátelili, opravdu nespočíval jen v hmotném užit – ku, ale i v duchovní rovině. Na Kypr se zřejmě ochočené kočky dostaly spolu s farmáři z Turecka ještě dříve, než se zrodila slavná civilizace egyptská. Na území Sýrie, Turecka a Izraele byly nalezeny kamenné a hliněné sošky koček staré 10 000 let. Kočky se tu zřejmě domestikovaly samy, přilákané zemědělskými usedlostmi vábícími zvýšenou koncentrací drobných hlodavců, a dodnes si tak zachovaly svou určitou nezávislost a umění lovu. A přibližně ve stejné době člověk poznal, že kočka mu přináší užitek v mnohem více ohledech, než jen jako lovkyně myší.

[hidepost=0][/hidepost]

 


You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply