Tereza Boučková – Stálo to za to!

25.10.2020

Dočteno. Když jsem zavřela poslední stranu nové knihy Terezy Boučkové „Bhútán, má láska“, bylo rozhodnuto. S touto ženou, chartistkou, manželkou, matkou, jež patří k nejvýraznějším a nejlepším současným českým spisovatelkám, se toužím sejít. Všechny její romány od Indiánského běhu přes Rok kohouta až po ten předposlední Život je nádherný byla radost číst. Čtou se jedním dechem. Jsou upřímné a otevřené jako ona sama. K rozhovoru jsme zvolily „zlatou střední cestu“, tedy část e-mailem a část při osobním setkání u kávy…

Terezo, jaký máte dnes den? Co vás čeká?
Dnes má můj bratr vernisáž. Myslím, že je velmi nadaný a pilný… ale protože ho minulý režim vyštval a žije ve Vídni, je těžší prorazit tady u nás. I když je tu jméno Kohout poměrně známé, tak nikoli ve výtvarné tvorbě. Bratr je malíř a scénograf. Dnes začíná v galerii Smečky vernisáží jeho výstava obrazů s názvem „Odpal“, která potrvá až do listopadu. Sejdeme se tam celá rodina. Přijedeme z různých koutů. Sestra přiletí ze Švýcarska, táta ze Sázavy. Manžel se synem Vincencem přijedou z našeho starého domečku za Prahou. I když jsme se všichni viděli teď v létě, vždycky se těším, že se sejdeme. Bude to fajn.

Takže hezký den?
Ano, když svítí slunce, je to vždycky dobrý. A dneska svítí.

Překonala jste ve svém životě mnohé. Dětství bez otce, zákaz studovat, pronásledování státní bezpečností, nenaplněné sny o herectví, bolestnou touhu po dítěti, zklamání z adoptivních synů, a tím i rozpad kompletní rodiny. Minulý rok i odchod milované maminky… V čem jste vždy našla sílu jít dál? Co vás drželo na životní cestě? Co vás posiluje?
Já myslím, že je to prostě osobnostním nastavením. Já žádný recept na překonávání těžkých situací nemám. Každého člověka potkají v životě různé těžkosti a někdy i tragédie (ty mě naštěstí nepotkaly!) a kaž-
dý je vnímá a překonává jinak. Já jsem si vždycky při svých srabech pro sebe našla nějaký náhradní cíl, nějaké náhradní řešení. Asi nejhůř jsem prožívala rozpad naší adoptivní rodiny. To jsem si vůbec nedokázala poradit a už vůbec jsem si nedokázala najít nějaký jiný cíl. Ale byli jsme na to dva a doma zůstal náš nejmladší syn. Zvládli jsme to. A co mě posiluje? Asi má nezdolná radost ze života. Vždycky ji v sobě nakonec někde vyštrachám.

A mnohé jste také ve svém životě dokázala. Překonat strach a podepsat Chartu 77, zůstat v rodné zemi, neselhat, porodit vytoužené dítě, vydat svůj první román a začít se živit psaním, odpustit otci… Dnes jste optimistická? Máte pozitivní náhled na život?
Optimistická ani moc nejsem. Jsem realistka. A tátovi jsem všechno neodpustila, jen jsem to v sobě zasunula. Některé věci a situace se nikdy nesmažou, ale proč na ně myslet?

Kdybyste se ohlédla zpět a mohla něco ve svém životě změnit, udělala byste to? Nebo ničeho nelitujete a berete život, jak jde?
Jeden čas jsem litovala, že jsme do svého života přijali naše adoptivní syny nezrušitelně. Valily se na nás strašné problémy a nebylo před nimi úniku. Ale už se to převalilo a já lituji už jen toho, že ti kluci svou šanci na jiný život tak neskutečně promarnili.

Myslíte, že nepřítomnost otce ve vašem dětství a v době vašeho dospívání vám zkomplikovala vstup do dospělého života ženy? Hledala jste otce ve svých partnerech?
My jsme měli tak senzační mámu, že jsme to všichni tři docela dobře přežili. I když bratr měl hodně složité období. V partnerovi jsem nehledala tátu, ale právě a jen toho partnera. Je fakt, že jsem si v dospělosti našla náhradní rádce pro život i psaní, kterým by za normálních okolností táta měl být. Chvíli to byl i Václav Havel a dlouho pak novinář Antonín J. Liehm.

V židovském pěveckém souboru Mišpacha zpíváte už třicet let. Mišpacha znamená hebrejsky „rodina“. A pro vás? Co vám zpěv přinášel a přináší do života?
Zpěv přináší radost. A židovské písničky, které s Mišpachou zpíváme, jsou krásné a velmi optimistické. Společenství v souboru je léty prověřené. Je to fajn.

Bylo vám dvacet let, když jste podepsala Chartu 77. Říkala jste, že jste chtěla nést problémy kvůli sobě a ne proto, že jste něčí dcera. Jak vnímáte dnešní mladé lidi? Dřív byl nepřítel jasně daný a společnost to spojovalo. Dnes je tempo doby rychlé a peníze dominují…
Dnešní mladí to mají v době téměř absolutní svobody hrozně těžké. Náš syn se začal vymezovat proti establishmentu, snaží se o ochranu klimatu. Rozumím tomu. Teď nedávno dělal právní servis na víkendu aktivistů proti dalšímu využití výroby tepla a elektřiny z hnědouhelných elektráren. Byl to pro něj velký zážitek. Spoustu mladých lidí spojuje touha nepodlehnout penězům, pozlátku kapitalismu a byznysu. Chránit naši planetu. Jsou bohužel poněkud levičáčtí – to je jediné, s čím mám problém. Ale na jejich demonstrace za klima chodím taky.

Angažujete se v ochraně životního prostředí. Podporuje mj. Hnutí DUHA, Děti Země. V Evropských volbách jste v roce 2004 kandidovala za Stranu zelených. Co vás nejvíc trápí, štve v environmentální oblasti?
Tak já jsem mezitím ze svého angažmá vystoupila, ale náš Vincenc mě do protestů za klima zase pomalu a nenápadně zatahuje.

Jak vnímáte českou společnost v přístupu k ochraně životního prostředí?
Bohužel si životního prostředí nehledíme, je nám ukradené i to, jak vypadá naše okolí, jsme bordeláři, kteří házejí odpadky, kde je napadne. Je to smutné.

Jak vidíte budoucnost naší planety?
Nedovedu to vůbec odhadnout.

Díváte se někdy na záznamy svých disidentských představení „bytového“ divadla ze sedmdesátých let? Jaké máte pocity?
Dívala jsem se vždycky, když to dávali v televizi, a vždycky na mě dýchla síla nejen samotného příběhu, ale i našeho provedení.

Celý rozhovor najdete v Nové Regeně 10/2020.

You Might Also Like