Stanislav Zindulka: Člověk musí něco obětovat, ale taky tím něco získá

5.4.2013

Rodák z Jilemnice, Stanislav Zindulka, si šel od dětství  za svým snem, na jevišti stál poprvé v pěti letech. Vystudoval herectví na pražské DAMU, následovalo angažmá v Hradci Králové, kde vydržel 12 let. Poté putoval na dvaadvacet let do brněnského divadla Bratří Mrštíků. V Brně spolupracoval také s loutkovým divadlem Radost a učil na konzervatoři, odkud musel z politických důvodů odejít. Nemohl vystupovat ani na pražských scénách a situace se změnila až po roce 1989. Ve svých 57 letech se rozhodl pro poměrně odvážný krok a odešel do Prahy, kam se od ukončení studií vždy toužil vrátit. Po pěti sezónách v Městských divadlech pražských natrvalo zakotvil v Činoherním klubu.

Znají jej i nejmenší diváci, ať už jako dědečka z Kouzelné školky či  mnoha pohádkových rolí. Těm větším se jistě vybaví filmy jako Hanele, Báječná léta pod psa, Učitel tance, Smrt krásných srnců, Bylo nás pět, Četnické humoresky, ale především postava „srágorky“ Josefa Pumplmě z Kachyňova Vlaku dětství a naděje a herecký koncert  se Stellou Zázvorkovou a Vlastimilem Brodským v Babím létě, kde za roli Edy získal ocenění Českým lvem. Divadelních rolí by zde musel být dlouhý seznam…

Ve chvíli, kdy děláme tento rozhovor má pan Zindulka  přesně 14dní před premiérou hry slavného německého dramatika Gerharta Hauptmanna „Před západem Slunce“.

O čem ta hra je?
Je to zajímavá hra, stará klasika ze 30.let minulého století, ale poněkud složitější, protože po dlouhé době zkouším hru, kde je tolik lidí – je tam asi 19 postav. Má  to v ruce výborný dirigent,  režisérská špička Ladislav Smoček a zkoušíme to u nás v Činoherním klubu, kde jsem v angažmá. Ta hra je na první pohled jakoby staromódní, ale nějakým způsobem trošku rezonuje i se současností, protože se odehrává v době nástupu nacismu, v době, kdy docházelo k silnému omezení svobody a prvním perzekucím. Dost to připomíná období, které jsme tady zažili a jsme zvědaví, jestli ta rezonance současnému divákovi dojde. Jde tam o jistý základní lidský problém a dál nebudu prozrazovat, ať se diváci přijdou podívat.

V Činoherním klubu jste v angažmá už dlouho, v čem vás ještě mohou diváci v současné době vidět?
V Činoherním klubu jsem v angažmá už osmnáctý rok,  a mám tam pěkný repertoár, dvě věci, kde dělám hlavní velké role. V Goldoniho veselohře  Impresário ze Smyrny hraju Impresária – také ve Smočkově režii, a další je mimořádně zajímavá hru, na které si zakládám a kterou velmi rád hraju – Moje strašidlo.  Tam mám znamenitou partnerku, po které jsem vždycky jako po partnerce už od svých divadelních začátků toužil – Blanku Bohdanovou. Text je od známého rakouského dramatika Felixe Mitterera, jde o problém dvou velice starých lidí, takovou sondu do lidského soužití, která je svým způsobem dost smutná, ale má úžasnou katarzi. Je to takové jasné nastavení svědomí, které bohužel v současné překotné době často ztrácíme. V  momentě, kdy se ztrácí svědomí, tak se ztrácí paměť.  A v momentě, kdy se ztrácí paměť, tak se ztrácí lidskost. Myslím si, že tahle hra na to trošku sahá a každého se nějakým způsobem dotkne. Je opravdu silně napsaná, prožitá, protože  autor si všecky peripetie sám zažil, je to opravdu hluboká sonda do našeho svědomí.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply