Simona Stašová – úspěch není pro lenochy a skuhraly

8.4.2011

Většina z vás zná Simonu Stašovou spíše z filmových a televizních rolí, jako například z nedávno reprízovaných filmů Pelíšky, Román pro ženy, Štěstí, či seriálům – Místo nahoře, Cukrárna, Bludičky. Ale věřte, že vidět Simonu Stašovou naživo na divadle, je teprve zážitek. Její divadelní role vás doženou k slzám dojetí, které nestačí oschnout, protože vzápětí vám tečou další. Od smíchu. Například Shirley Valentine, one woman show anglického dramatika Williho Russela, kterou Simona Stašová hraje již několikátým rokem v pražských divadlech ABC a Rokoko, a za něž má i cenu Thálie. Simona Stašová již dávno není „jen“ dcerou slavné Jiřiny Bohdalové a na českém hereckém výsluní má své stálé místo.

Právě jste v době našeho rozhovoru, na Pepíka – 19. března, oslavila narozeniny. Smí se ještě vůbec říkat, kolikáté?
Proč ne? Jsem zajíc mezi starými. Mám závidění hodných šestapadesát. Víte, kolik lidí by to chtělo zpátky? Vidím to tak, že ta moje sklenice je poloplná a ne poloprázdná.

Na kolik se tedy cítíte?
Víte, ona duše je bezčasá, ta nestárne a když se pořád nesleduju v zrcadle, což není zrovna moje hobby, tak si věk vlastně vůbec neurčuju. Zkrátka jenom žiju.

Byla velká oslava narozenin? Kde a s kým jste slavila?
Byly to nádherné narozeniny, slavili jsme jen s mojí rodinou. Máma přijela z Hostivaře, táta z Ostravy a moji synové všeho nechali a udělali si volno jen na maminku, a tak jsem si to vážně užívala. Dobře jsme se napapali v naší oblíbené hospůdce, popovídali, zachechtali se a zavzpomínali, a bylo nám společně fajn. To jsou ty chvíle, ze kterých potom člověk dlouhou dobu žije, tedy já alespoň ano. Vidět smát se mámu a tátu pohromadě, to je pro mě pořád ten největší dárek.

Váš tatínek je seizmolog. Co jste říkali nedávné katastrofě zemětřesení a tsunami v Japonsku, rozebírali jste to s tatínkem z jeho odborného pohledu?
Samozřejmě jsme se tomuto tématu nevyhýbali, byť to zrovna není narozeninové téma, ale u nás v rodině se těmito otázkami zabýváme pokaždé, když táta přijede, a katastrofa v Japonsku naši debatu jen prohloubila. I když všemu nerozumíme, tak poslouchat zasvěcený výklad o tom, proč k zemětřesení na různých místech planety dochází, je nesmírně zajímavé a poučné. Táta se touto problematikou totiž zaobírá už drahná léta. Dokonce má patent na „Astro vlivy na zemětřesné oblasti“, je ve spojení s vědci, kteří se o toto odvětví zajímají, a všichni jsou teď v pohotovosti. Pokud by se vědcům, jako je můj táta, v budoucnu podařilo předpovídat tato velká zemětřesení, začaly by – obrazně řečeno – zvonit všech –
ny zvony světa. Třeba se to jednou podaří. Táta je svým povoláním posedlý a jedině takoví lidé mohou něčeho velikého dosáhnout a třeba i lidstvu v budoucnu pomoct.

Asi jste pyšná na své rodiče, oba ve svém oboru dosáhli vrcholu.
Ano, je to tak. Vážím si jich obou. Ale ten pomyslný vrchol není náhodný, ani zadarmo, nepřichází jednoduše, jak by se mohlo někomu zdát. Každý člověk, který uspěje ve svém povolání , by vám mohl vyprávět, kolik odříkání a pevné vůle, kolik obětí a i slz a bolesti si žádá ten konečný úspěch. Není to nic pro lenochy a skuhraly, pro nafoukance a sraby. Úspěch přichází k lidem, kteří ho nechtějí snadno a pro které to není ten jediný cíl. Cílem je ta práce sama a ten smysl té práce, ten proces.

Věříte v to, že si člověk vše určuje a řídí sám, či na něco jako osud?
Samozřejmě k něčemu máme genetickou výbavu, na něco jsme šikovnější po rodičích a na něco buňky nemáme. Ale chtít něco v životě dokázat, něco dobrého po sobě nechat, cokoli, třeba jen skvěle vychovat děti – to je přece taky velké umění – to už záleží jen na nás. Je jen na každém z nás, v čem vidíme smysl svého života, jak ho chceme prožít, kde jsou naše priority. V tom žádný osud, ani karma, ani hvězdy nehrají roli a ani nám nepomůžou. Já věřím na bumerang života, co lidem vyšleš, to ti oni vrátí. Ale zase žádné čáry, ani astro vlivy tu nehrají roli.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply