Protože jsme se je naučily při dyktátech ve škole!
Kolik jsme napsali cvičných diktátů, než jsme vypilovali kýženou jedničku. Sveřepí šakali zavile vily na bílý měsíc, když víli vyli věnce z býlý. Je tam chyba nebo ne? Nejste si úplně jistí? A právě v té nejistotě je svízel.
Chybami se člověk učí, často se ale naučí dělat chyby
Učitelé často považují za jednu z metod učení pomocí chyb. Učení zahrnuje vědění a poznávání. Zatímco poznávání je proces získávání zkušeností, vědění je pouze konstatováním stavu. Vědění může být výsledkem procesu poznávání. Pro proces poznávání a pochopení a jejich výsledek – poznání je chyba velmi užitečná. Má-li žák pochopit například funkčnost určitého elektrického obvodu, při praktickém cvičení je dobré udělat v pokusu chybu. Díky oné chybě a jejímu odhalení žák velmi dobře pochopí princip fungování obvodu, respektive bez pochopení funkce obvodu chybu nenajde.
Oproti tomu chyba v učení logicky neověřitelných skutečností je velmi nežádoucí. Je tedy třeba odlišit situaci, ve které není možné projít procesem poznávání s ověřením funkčností výsledku na konci procesu.
Typickým příkladem jsou vyjmenovaná slova (podle mého názoru se jedná o přežitek), kde záměna měkkého i za tvrdé y nemá v konečném důsledku vliv na funkčnost slova. Pro žáka mají věty umýt se mýdlem a umít se mídlem naprosto stejný význam. Záměna nijak neovlivňuje výslovnost obou vět. Vyslovím-li první nebo druhou větu, význam bude naprosto shodný – obě věty fungují. Žák výsledek záměny souhlásky tedy nemůže vnímat jako chybu.
Podobně je tomu třeba u výuky jazyků nebo dějepisu. Špatně zvolený pád či tvar nepravidelného slovesa, nebo nesprávný letopočet či jméno panovníka jsou fakta, jejich (ne)správnost žák prakticky nemůže ověřit na (ne)funkčnosti výsledku.
[hidepost=0][/hidepost]
