Pitná voda (2. díl)

30.5.2013

Laická veřejnost se dozvídá o nebezpečích, kontaminaci, parazitech a následcích. Ty tady sice byly vždy, ale pokud jsme je neznali, žili jsme bezstarostněji. Jak se s tím tedy vypořádat? Jednou jedinou věcí – přestaňme být vystrašenými laiky, nepřijímejme informace bez výhrad a s klidem přijímejme všudypřítomné a vždy existující riziko. Programujme si vlastní pití sami. 

Jak jsme si řekli minule, neupravená a nekontrolovaná voda v sobě nese potenciální riziko znečištění, které nám může ublížit. Ale také nemusí – zdravý organismus je velmi tolerantní a umí se vypořádat i s velmi vysokou kontaminací vším možným. Potíž je v tom, že pokud vodu pijete s představou, co všechno strašného se v ní nachází, tak už tahle představa otevírá cestu k tomu, že vám voda opravdu může uškodit. Pokud vám vadí představa, že „spolknete miniaturního „brouka s fůrou nožiček a tykadel“, jde o problém vaší mysli, nikoliv o kontaminaci vody a zdravotní riziko. Potíž je v tom, že naše vyvoněná civilizace by ráda viděla naše tělo jako nablýskanou, vydezinfikovanou, nerezovo-skleněnou chemickou továrnu. Realita ovšem daleko víc připomíná kompost – úžasnou bio-továrnu. Přijímejte s láskou a chutí tuto vizi, zastrčte ruce k žížalám do hnijícího kompostu a pijte vodu pramenů. Pomáhá to.

Pro ty zdrženlivější:
Jak už bylo také řečeno, dá se kvalita vody měnit a poznat senzibilně.  A i pokud jste skeptičtí a svým paranormálním schopnostem nedůvěřujete, není nic ztraceno. Pokud umíme vyhodnotit okolní situaci a vlastnosti vody, je u pramenů i studánek riziko zdravotních problémů poměrně malé. Spousty vnějších projevů a okolností kolem pramene ukazuje na složení vody. Všechny tzv. organoleptické vlastnosti můžeme při troše zkušeností vyhodnotit sami. Vnímáme přeci barvu, zákal, nebo pach i chuť. Někdy i „drsnost“ na prstech, tvrdost, a vždy také teplotu a průtok. V rašeliništích nás nepřekvapí svíravá a kyselá chuť vody červené barvy, u sirných pramenů vyhodnotíme přirozenou kontaminaci sirovodíkem od pachu močůvky či metanu. Železité prameny se prozradí oranžovou barvou rzi a kalem z železnatých bakterií, mangan i železo tvoří krusty na stojaté hladině a tvoří černé i oranžové povlaky. Bublinky oxidu uhličitého odlišíme od kvasných procesů hnití rychlostí tvorby. Ani slaná a hořká chuť není automaticky špatná, chutí se dá poznat i kontaminace sněhovou či povrchovou vodou, přítomnost amoniakálních látek, vápníku i hořčíku, železa, síranů, chloridů, i některých dalších organických i anorganických látek. Dusičnany dělají vodu sladkou, stejně jako vápník. Pokud nejsme v krasové oblasti, ale naopak v lese, sladkost vody může být varováním. Důležitým projevem pramene je i průtok. Množství vody musí odpovídat stavu prameniště, nesmí jí být ani moc ani málo. Průtok nad míru svědčí o možných stocích povrchových vod třeba při tání sněhu, minimální průtok a letní období zase nahrává rozvoji bakterií. Stojatá voda studánky musí alespoň minimálně prosakovat, velikost nádržky musí odpovídat průtoku a měla by být krytá před padajícími nečistotami, dno vyčištěné, voda průzračná. I pocitová teplota je důležitá – teplá voda v zimě a studená v létě je jakousi zárukou hlubších a tedy čistších zdrojnic vody.  Pochopitelně bychom měli sledovat i spádové území nad pramenem. Zemědělské pole může naznačit možné vysoké dusičnany, pramen pod lidskou zástavbou nebo pod zvířecím kalištěm může trpět fekálním, tedy amoniakálním a bakteriologickým znečištěním, skály a les zase nahrávají spíš kvalitní vodě. Vápencové a pískovcové oblasti nabídnou většinou velmi kvalitní vodu, neporézní a rozpraskané horniny (čediče, ruly) mohou snadněji propouštět povrchovou vodu. Pocitové vyhodnocení kvality vody může být nakonec velmi přesné a dokonce daleko komplexnější, než chemický rozbor. Přestože jsem ochutnal vody stovek pramenů, včetně mnoha tzv. nepitných, nikdy jsem neměl žádné potíže. Náhoda a štěstí?

Rozbory vody
Chemické rozbory jsou namístě u zdrojů vody, z kterých pijeme trvale. U studánek je zase rozbor vody vynikajícím nástrojem k uklidnění pijící veřejnosti. Tímhle klidem a jistotou vykonáte přesně tu informační práci, která je potřeba. Pokud je verdikt příznivý a parametry jsou v normě, máme při čtení všech těch odborných pojmů pocit jistoty, že voda je opravdu kvalitní a pitná. To sice byla pravda platná jen v době odběru, ale nevzdávejme se té jistoty a víry!

Pravidla a limity znečištění pro pitnou vodu určuje vyhláška MZd. 252/2004 Sb. Ze zdravotního hlediska je pitná voda taková, která je zdravotně nezávadná i při dlouhodobém používání. To je potíž třeba u železnatých minerálních vod, které testem na pitnou vodu neprojdou, stejně jako všechny „klasické“ minerálky. Léčivé minerální vody, přestože jsou jistě poživatelné, nesplňují parametry pitné vody.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply