Opály

20.4.2013

Reprezentují početnou skupinu pestře zbarvených nerostů, z nichž ty nejatraktivnější se řadí mezi drahé kameny. Opály nalézáme v přírodě ve všech možných tónech a různých strukturních varietách. Mezi ty nejvíce ceněné patří tzv. drahé opály, obvykle s barvoměnou v červených, zelených a modrých tónech. Také ohnivé a černé opály patří mezi velmi vyhledávané variety. Z ostatních obecnějších opálů se využívají především ty se zajímavými strukturami nebo uzavřeninami. Sama historie spojení člověka s opály sahá až do antického Říma. Již z této doby máme doloženy šperky a řezby s využitím opálu.

Opál je mezi nerosty málo početnou výjimkou ze skupiny nekrystalických, čili amorfních látek. Jde o přírodní koloid vytvářející hroznovité, kulovité či krápníkovité agregáty. Častý bývá i jako výplň žil či puklin, kde tvoří celistvé výplně. Název se dnes odvozuje ze sanskrtu. Slovo „úpalah“ znamená v překladu drahokam. Chemicky jde o obvykle velmi čistý oxid křemičitý s proměnlivým množstvím vody (udává se nejčastěji 3-12%). Z pestré barevné škály převažují u opálů různé hnědé, žluté a pleťové tóny. Z méně obvyklých barev jmenujme především zelené, modré a ohnivé tóny. Nejčistší je opál skelný, tzv. hyalit, jenž je velmi podobný ledu. Černé opály se vyskytují buď ve formě obecného opálu, často jako součást dřevitých opálů nebo jako velmi vzácná drahokamová odrůda s pestrou barvoměnou. Opály tvoří mezi klasickými drahými kameny jistou výjimku. Neodpovídají totiž běžně nastaveným podmínkám pro zařazení k této privilegované skupině. Jde zejména o jejich nízkou tvrdost (5.5-6.5 stupně podle Mohse). Opály se tedy snadno poškrábou i jinak poškodí, na rozdíl od mnohem odolnějších klasických drahokamů. Také je třeba si dát pozor na nadměrné zahřátí, při kterém by mohla hrozit jistá ztráta vody z jejich struktury a tím i jejich znehodnocení (zakalení původně průhledných opálů nebo i ztráta barvoměny). Zvláště citlivé na zahřátí a vysušení jsou hydrofány (po ponoření do vody se krátkodobě oživují). Toto vše opály poněkud na trhu s drahými kameny znevýhodňuje. Ovšem překrásná barvoměna, jiskření, oheň i jiné efekty uvnitř opálu z něj naopak dělají zcela nenahraditelný drahý kámen, jenž si i přes své hendikepy našel cestu do prestižní skupiny drahokamů, mezi smaragdy, diamanty, rubíny, safíry i jiné kamenné šlechtice, a to již v daleké historii. Z nejběžnějších odrůd opálu kromě již uvedených, jako je hyalit, drahý a ohnivý opál, jmenujme ještě voskové opály (s voskovým leskem, tmavožluté až hnědé), mléčné (kalně až sněžně bílé, často s různými uzavřeninami, např. s manganovými dendrity-dendritické či mechové opály), dřevité (jde o zopalizované fosilní zbytky dřev), masové (červené až fialově hnědé), chloropály (také ungvárity nebo nontronitové opály-zelené), gejzírity (vzniklé z horkých termálních pramenů), hydrofány (matně bílé až žlutavě průsvitné) či diatomity (především opálová hmota vzniklá nahromaděním rozsivkových usazenin na dně jezer). Opály se vyskytují od zcela čirých, dokonale průhledných odrůd (např.hyalit), přes průhledné (ohnivé opály), průsvitné až po zcela neprůhledné obecné opály. Jsou křehké, bez štěpnosti, s lasturnatým lomem a skelným, mastným až voskovým leskem. Zvětrané či vodou omleté kusy lesk ztrácejí a jsou matné. Ze zajímavých struktur kromě dendritické známe ještě páskovanou, vlnitou i koncentrickou strukturu. Jako určité mineralogické i paleontologické rarity jmenujme vzácné nálezy zopalizovaných mlžů, plžů ale třeba i belemnitů (známé z australských nalezišť drahých opálů). Opál někdy tvoří i pseudomorfózy po jiných nerostech (fluorit, kalcit, aragonit, glauberit apod.). Jiná zajímavá vlastnost je luminiscence některých opálů (žlutá, zelená) v UV světle.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like