Ohňovec

2.11.2011

Ohňovec (Phellinus) patří mezi dřevokazné houby působící bílou hnilobu dřeva a zahrnuje širokou škálu druhů, z nichž některé se používají jako léčivé. Jsou to hlavně ohňovec brázditý (P. linteus), o. Baumův (P. baumi) a o. obecný (P. igniarius). Ohňovce tvoří plodnice různého tvaru a velikosti. V mládí jsou obvykle boulovité nebo hlízovité, později nejčastěji jazykovité nebo kopytovité, a nejsou rozlišeny na třeň a klobouk. Na povrchu bývají často kruhaté.

Volně je nalézáme v přírodě na všech kontinentech. K léčivým účelům jsou sbírány a pěstovány takové léčivé druhy, které tvoří velké plodnice. Ty se objevují na tvrdém dřevě stromů moruše, dubu, buku a někdy na dřevu jehličnanů v hlubokých lesích. Uměle pěstované plodnice se nevyvíjejí v tak zvaných „letokruzích“. V chladu plodnice ustávají v růstu a povrch plodnice mění barvu v světle hnědou a tkáň dosahuje dřevité konzistence. Při oteplení získá okraj plodnice žlutou barvu a plodnice pokračuje v dalším růstu.

Léčivé účinky různých druhů ohňovců byly známé v orientální medicíně již v dávných dobách. Staré korejské přísloví praví: „Kus žluté houby rostoucí na moruši přivede umírajícího k životu“. Ohňovec brázditý je populární v Japonsku, Číně a zejména v Koreji, kde je často využívána při alternativné léčbě. Korea patří také na první místo ve vývoji protirakovinných léků z této houby. V Číně je ohňovec zmiňován ve staré léčitelské knize Lee-Shi-jin. Korejští lékaři používali ohňovec brázditý k léčbě nádorových onemocnění, artritidy a při nevolnosti. Inuité na území Yukonu a Aljašky kombinovali popel z ohňovce obecného původně s borkou topolu a později s tabákem, který kouřili nebo žvýkali. Tato směs se nazývala iqmik. Popel z houby rychleji zpřístupnil nikotin organismu kuřáka. Houbu používali i Ostjakové, obývající území západní Sibiře.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply