Naučte se říkat ne!

17.2.2011

Neumíte říkat ne? „Ne“ ovšem neznamená: „Neotravuj, nezajímáš mě, nemám tě rád“. Je to výraz sebeúcty a zdravého sebevědomí.

Jako děti jsme závislé na rodičích-pečovatelích a máme k nim bezmeznou, slepou důvěru. Toužíme být milovaní, toužíme po pozornosti a porozumění. Rodiče se o nás starají, jak nejlépe dovedou, podle toho, jakou mají kapacitu a zdroje. Nesou za nás odpovědnost. Někdy nebývá snadné vycítit, do čeho dítěti zasahovat, v čem mu pomáhat a kdy už ho nechat být a respektovat jeho vlastní prostor a osobnost.

Dítě ve své nevinné důvěře rodičům dovoluje, aby s ním všelijak manévrovali a manipulovali. Samo se tak ale nenaučí poznávat a ctít své hranice. Nenaučí se říkat ne. Zvykne si, že mu jeho blízcí narušují jeho vlastní intimní prostor. Vypořádá se s tím po svém. Intuitivně se pak i později ve svém životě bude bránit blízkosti, protože každá blízkost pro ně znamená ohrožení jeho vlastního prostoru. Když neumíme říkat ne, bojíme se druhým přiblížit.

Ne, dovnitř nesmíš
Petrovi je třicet a nemá žádnou partnerku. Vždy, když vztah začne být vážný, vezme nohy na ramena a uteče. Zvlášť společné bydlení ho děsí a vyhýbá se mu. Přitom by partnerku chtěl, chtěl by se jednou i oženit a mít děti. Ale nejde to. A on neví, proč.

Je zřejmé, že se Petr bojí blízkosti. Jako dítě doma opakovaně zažíval, že jeho matka nerespektovala jeho prostor a jeho hranice. Měla pocit, že si s Petrem může nakládat, jak se jí zlíbí, vždyť je to přeci její syn, ne? Nikdy neklepala, když vcházela do jeho pokoje, věčné pusy a objetí, neustálé vyzvídání, o všem musela mít přehled.

Petr s ní postupně přestal komunikovat, ale nikdy se nenaučil jí otevřeně říct ne, ohradit se. Zastat se sám sebe. Pochopitelně to neuměl ani v kontaktu s nikým jiným. A téhož se obával i u své přítelkyně. Kdyby se ohrazoval, nemilovala by ho, myslel si. A zároveň v takovém vztahu bez vlastních hranic nedokázal žít, což je ovšem pochopitelné.

[hidepost=0][/hidepost]

Ne, dovnitř nesmíš
Petrovi je třicet a nemá žádnou partnerku. Vždy,
když vztah začne být vážný, vezme nohy na ramena
a uteče. Zvlášť společné bydlení ho děsí
a vyhýbá se mu. Přitom by partnerku chtěl, chtěl
by se jednou i oženit a mít děti. Ale nejde to. A on
neví, proč.
Je zřejmé, že se Petr bojí blízkosti. Jako dítě
doma opakovaně zažíval, že jeho matka nerespektovala
jeho prostor a jeho hranice. Měla pocit,
že si s Petrem může nakládat, jak se jí zlíbí,
vždyť je to přeci její syn, ne? Nikdy neklepala,
když vcházela do jeho pokoje, věčné pusy a objetí,
neustálé vyzvídání, o všem musela mít přehled.
Petr s ní postupně přestal komunikovat, ale nikdy
se nenaučil jí otevřeně říct ne, ohradit se. Zastat
se sám sebe. Pochopitelně to neuměl ani
v kontaktu s nikým jiným. A téhož se obával
i u své přítelkyně. Kdyby se ohrazoval, nemilovala
by ho, myslel si. A zároveň v takovém vztahu bez
vlastních hranic nedokázal žít, což je ovšem pochopitelné.

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply