MMS léčí rakovinu – skutečný příběh

1.6.2011

Vážení a milí čtenáři Nové Regeny, ráda bych se s Vámi podělila o příběh mého tatínka a jeho boje s rakovinou. Proto jsem se, za jeho souhlasu, rozhodla napsat vše, co by mohlo pomoci lidem postiženým touto vážnou chorobou.
Je mi 33 let a jsem maminou tříleté holčičky. Jsem také manželkou a žiji asi jako každá žena, která se stará o malé dítě a domácnost. Zřejmě jsem také klasickým prototypem dcery, která naprosto slepě a celý život miluje svého otce. Byl celým mým dětstvím a téměř všechny vzpomínky se vážou k mému tatínkovi. Jako úplně malá holčička jsem mu říkala „cacínku“. Vždycky s ním byla velká legrace, vždy splnil všechno, co slíbil, vždy mi ukázal správnou cestu, měl se mnou svatou trpělivost a jsem si jistá, že mě dobře vychoval.

V první řadě mi dovolte, abych Vás seznámila se zdravím tatínka.

Když mu bylo 33 let, potkala ho vážná mozková příhoda, po které částečně ochrnul na levou polovinu těla. Pár měsíců nato jsem se narodila. Byl stále se mnou a společně jsme se prý oba naučili i chodit. Zhruba po šesti letech se zase dostal do práce. V roce 1997 nastoupil plný invalidní důchod a rok na to ho postihla opět mozková mrtvice, i když slabší, ale i tak velmi potrápila. S částečným ochrnutím však žije od roku 1977 až dodnes.

Naposledy ( před tím, než jsem se dozvěděla, že má rakovinu ) jsem ho viděla v srpnu 2010. Nezdál se mi v pořádku. Když jsme od něj odjížděli, svěřila jsem se manželovi, že se mi nelíbil, že mi přišel nažloutlý a oteklý, že měl v očích zkrátka smrt. To nepřeháním, opravdu jsem to tak tehdy viděla a bohužel i cítila.

3. listopadu 2010 odpoledne mi volala teta, tatínkova sestra, se kterou žije v jednom domě, že je s ním zle. Prý mi nechtěl nic říkat, aby mě netrápil, ale že teď už má strach. Řekla mi, že má rakovinu tlustého střeva, že to vypadá velmi špatně. Druhý den jsem volala ihned do Lužické nemocnice v Rumburku, abych zjistila více. Jeho ošetřující lékařkou byla MUDr. Kulhavá. Sdělila mi všechno, co mohla. Nejdůležitější informace byla ta, že se tatínkovi tlusté střevo nádorem uzavíralo a hrozila rychlá a bolestivá smrt na základě zvracení stolice a následně i celkové otravě. Potom jsem hned volala tatínkovi, který byl psychicky na dně. Nedával na sobě nic znát a tvrdil mi, že je se vším smířený, ale já ho přece znám a poznala jsem, že se bojí jako malý kluk, že se mu ještě nechce umřít. Slíbila jsem mu, že se o něj postarám, že ho v tom nenechám, že mu pomůžu, že tu je přece šance na léčbu, která může zabrat.

Druhý den jsem mu domluvila hospitalizaci v ÚVN Střešovice. Tímto bych zároveň chtěla vel – mi poděkovat své švagrové Míše, která mi pomohla a poradila, na koho se mám obrátit. Další velký dík patří plukovníku Prof. MUDr. Miroslavu Ryskovi, CSc., který pro tatínka našel velmi brzký termín pro operaci, která nakonec proběhla skvě – le a tatínek se po ní rychle zotavil.

Když jsme mého tatínka před operací přivezli k nám domů, byl pohublý, bez života. Viděla jsem zlomeného muže, o kterém jsem si jako dítě myslela, že je nesmrtelný, že tu bude pořád, že má největší sílu na světě. Přece už jsem mohla ve svém věku vědět, že to tak není, tak proč jsem byla tak překvapená? Musela jsem ale být silná. Silná pro něj, aby všechno lépe zvládnul a měl ve mně oporu. To, že jsem probrečela celé noci a nemohla jsem spát, nevěděl nikdo. Tak strašně, strašně moc jsem se o něj bála!

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply