Michal Pavlíček – Třeba jednou bude nějakej krásnej Avatár

24.6.2015

Většinou osobnosti, se kterými dělám rozhovor, vše domlouvají přes mail nebo své produkční. Málokdo dá k dispozici telefonní číslo, i když to někdy zejména při finiši a autorizaci podstatně komplikuje situaci. Jaké bylo moje překvapení, když mi jednou odpoledne volá nějaké číslo, já to zvednu a ozve se: „Dobrý den, tady Pavlíček… „
Zahlaholila jsem: „Anooo, vydržteeee, zrovna parkuju, ano – už vás slyším, povídejte…“ Myslela jsem, že volá nějaký čtenář. „No tak já bych vám dal ten rozhovor“ Mankote, to je „ten Pavlíček“?! Hudební skladatel, zpěvák i textař a především kytarový mág Michal Pavlíček. Jejda, tak dlouho jsem na to čekala… málem jsem nabourala sousedovic Oktávku. Normálně zavolal a normálně jsme se domluvili. Přišla jsem za Michalem Pavlíčkem do jeho studia na Starém Městě a během celého rozhovoru jsem si pořád uvědomovala, že někoho tak milého, příjemného a povídavého jsem v „šoubyznysu“ už dlouho nepotkala. Byl otevřený a o věcech, které jsou jeho srdci blízké, tedy hudbě, rodině, své ženě, synech – zejména tom nejmladším – mluvil s takovou láskou a emocí, až jsem z toho jihla a hřálo mě to u srdce. Jistě není náhodou, že narozen na svatého Valentýna, šíří jakousi jemnost a osobní kouzlo, a to nejen ve své hudbě.

Michale, jak pečujete o své zdraví?
Část mé rodiny jsou doktoři klasické medicíny, takže jsem v duchu klasické medicíny vychovávaný a ne moc alternativní. Mám v alternativním smyslu jako kompenzaci mojí ženu, která těmto věcem daleko víc důvěřuje, je vegetariánka, vaří mi zdravě a omlazuje mne svou přítomností i svým jídlem. Snažím se nebýt tak obézní, v tomto věku a u mužů speciálně v naší republice, je to zakulacení docela standard. Tak se snažím „odkulatit“ a žena mi v tom úspěšně pomáhá a její vliv na mě v tomto směru docela sklízí ovoce.
Zvykl jsem si jíst zdravější věci a na stravu se začal dívat trochu jinou optikou. Nejen kvůli tomu, že se člověk cítí líp, ale i s pozadím všech těch různých nemocí, co jsem prodělal – takže bych se měl zejména tuku opravdu vyvarovat. A když už tuk, tak od mé ženy :-).
Svědčí mi to a jsem docela nešťastný, když někde hrajeme mimo a já si nejsem schopen zpátky zvyknout na stravu z restaurací a hospod. Moje žena totiž vaří způsobem, že když používá maso, tak nikdy né tučné a výhradně používá olivový olej. Nikdy se mi nestalo, že by mi bylo po jejím jídle bylo těžko, kdežto když si člověk dá něco v restauraci, celý den cítí připálený tuk a vrací se mu to atd. Když jsem na cestách, jak je v naší branži časté, mám prostě problém si vybrat k jídlu něco, aby se to blížilo stravě mé ženy, takže mi dokonce někdy s sebou dává jídlo do krabičky :-).
Nejsem zas „takovej magor“, že bych si vozil s sebou ešusy s jídlem všude, i na jednotlivé koncerty, ale fakt je, že po koncertě často přijde pořadatel s mísou, kde je klasická cholesterolová smršt tučný salámek, klobásky a smažené věci. Člověk samozřejmě někdy podlehne pokušení a dá si tyhle uzeninky, ale snažím se to odmítat a pak jsem i rád za tu škatulku od mé ženy, kterou mám s sebou. Když si zvyknete, že našlapujete v této krásné bavlněné travičce, která vás hladí a dělá vám dobře, tak potom naskočit na takový přepálený „brutál“ fakt nejde. Prostě moje žena Karolina se o mě stará neuvěřitelně a pod jejím úsměvem, láskou a vařečkou mládnu :-).

Viděla jsem v ČT vaši 13. komnatu, kde odkrýváte extra choulostivé téma zrovna pro skladatele a hudebníka, trápení s tinnitem. Stav je stále stejný?
Ano, to je pořád stejné, protože jde ruku v ruce s hlučnou muzikou, co provozuji. Už jsem si na to částečne zvyknul a nějak jsme se s tím smířil. Zkoušel jsem všechno možné, ale bohužel mi nic nepomohlo. To smíření spíš znamená, že se člověk s tím snaží žít, aniž by ho to zásadně psychicky naleptalo. Nejde to nevnímat, ale pro mě je nejschůdnější cesta se pokusit vyrazit klín klínem, tedy přebíjet to muzikou, takže jsem vlastně od rána do večera obklopený hudbou a večer usínám u televize nebo filmu, abych ten šelest tak intezivně nevnímal. Kdybych byl v tichu, tak to potom může mít člověk velké psychické problémy. Nejsem ale žádný hrdina, který pokořil tinnitus. Ten šelest zvláště po koncertech je obrovský a hodně nepřijemný. Nejdůležitější je pro mne, že slyším frekvence v pohodě, že nemám narušený hudební sluch. Představte si to tak, že třeba jdete na nějaký hodně hlasitý koncert a píská vám z toho dva dni v uchu. Akorát to nemám dva dny, ale pořád…

Zkoušel jste se úplně vyvarovat hluku?
Když hrajete koncerty a máte takzvaně „vosolený Marshally“ a jste v tom randálu, po tom koncertě to skočí o 20 decibelů… Zkoušel jsem být úplně v klidu a vyvarovat se hluku a několik měsíců mu nebýt vystavený vůbec, ale výrazně se to nezměnilo. Je fakt, že silná muzika to pořád drží v horní hladině intenzity. Ale já prostě nemůžu přestat dělat muziku – sice bych možná potom měl menší šelest, ale zase bych už potom byl rozklížený jako osobnost a měl tinnitus v duši.

Co vy a pohyb?
Skladatelské zaměstnání je bohužel opravdu sedavé, s tím se nic jiného nenadělá. Třeba včera jsem celý den pracoval a musel jsem se občas aspoň zvednout a procházet po bytě, abych nějaký minimální pohyb měl.

 

Celý článek naleznete v tištěné Nové Regeně.

You Might Also Like