Martina Kociánová – Odkládám růžové brýle…

3.5.2019

V jednom rozhovoru řekla Martina Kociánová, že má v pracovní náplni hledat skvělé lidi a povídat si s nimi. Když jsem to tenkrát četla, ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou v rámci i mé pracovní náplně bude stejný cíl. Hledat skvělé lidi na rozhovory… Žena, jejíž krásný hlas jsem si na Českém rozhlase Dvojka zamilovala a vždy se těšila, až si poslechnu zase něco moudrého, obohacujícího, je pro mě skvělým člověkem. Její pořad Kupředu do minulosti, který nyní můžeme poslouchat na webových stránkách Svobodné universum, je dle mého názoru kvalitní studnicí vědomostí a inspirace k zamyšlení a poučení. Proto je mi velkou ctí a jsem moc ráda, že vám, našim čtenářům, můžu přinést rozhovor s touto skvělou osobností.

Jste pro mě žena nejen krásná a chytrá, ale také s velkým rozhledem. Děláte rozhovory se zajímavými lidmi, jejichž myšlenky jsou inspirující a posouvají nás k moudrosti předků. Váš pořad Kupředu do minulosti zprostředkovává lidem možnost dozvědět se, zamyslet se… O historii (kterou jste vystudovala), jejím vývoji, souvislostech a provázanostech s naší dobou, víte hodně. Jak se Vám s tím žije tady a teď?
Nedávno mi jeden můj kamarád, který právě vyráží na nejdelší trek na světě, při kterém půjde asi pět tisíc kilometrů z Nového Mexika do Kanady, pouštěl na youtube video dvou „mlaďochů“, kteří to ušli a natočili z cesty film. Z toho snímku vyzařuje taková lehkost a bezstarostnost, že se mi z toho až udělalo smutno, protože jsem si uvědomila, že takový pocit jsem já neměla ani v pěti letech. Ani jako dítě jsem nikdy nebyla bezstarostná. To je asi dar, který nemám. Už jako malá jsem si dělala hlavu, když se někdo trápil, tak není divu, že se to s věkem spíše zhoršuje. Ale ti dva v tom filmu byli zjevně pořád „sjetí“, tak je to možná i tím, že nic neberu :-).

MK-web

Mluvíte, jako byste tomu kamarádovi tu jeho předlouhou výpravu záviděla…
Taky že ano. Šla bych hned. Ale podmínky k tomu momentálně nemám. Nejsem tady od toho, abych se toulala, ale abych byla se synem. Ten kamarád je už v důchodu, děti velké, tak může vyrazit. Až zjistím, že mě syn už nepotřebuje, tak mám do hodiny sbaleno.

Tedy… až jednou?
Přesně tak. V tomto případě to skutečně jinak nejde. Nemohu zmizet na půl roku. Nehledě na to, že můj muž chce jít také. A tak zatím alespoň trénujeme. Říkám tomu, že jsem kvartální tulák. Čas od času potřebuji být „na cestě“. A můj muž vymýšlí trasy. Před pár týdny přijela maminka, že bude tři dny s Dannym, tak jsme vyrazili na cestu do „středu země“. V Číhošti je zaměřen geografický střed naší republiky. Od nás z bytu je to přesně 100 km, takže právě tak na tři dny pochodu. V sobotu jsme vyrazili, v pondělí došli a v pět už jsme byli na třídních schůzkách. O prázdninách asi vyrazíme po stopách Jana Husa. Podle pověsti šel z hradu Krakovec do Kostnice na koncil. Je to pěkných 617 km, tak to asi budeme muset jít na etapy, protože tři týdny volna mít nebudeme.

A to všechny cesty plánujete a chodíte s manželem?
Je dobrý parťák nejen na cesty. Než dojdeme na nejvýchodnější, nejzápadnější, nejsevernější a nejjižnější bod naší republiky, tak máme co dělat. Ale já mám ještě raději cesty, které mají příběh. Dokonce si teď předělávám webovky a chci na nich mít něco jako blog „Tuláci s příběhem”, protože jít po stopách Komenského, Husa, Karla Hynka Máchy, ale jít třeba také, jako dříve chodili zedníci na sezónu do Vídně, to má pro mě ještě něco navíc. Je to nejen sport, ale je to i poetika, historie a právě onen příběh…

Kdysi jste zmínila, že je Váš sen ujít sedm set kilometrů z pouti do Santiaga de Compostela. Sníte o tom ještě nebo už plánujete? Synkovi je, tuším, 13 let… už by část mohl putovat s Vámi…
Klasické Camino už jít netoužím. Stala se z něj móda a v sezóně jdou, zejména poslední úsek, davy. Ale určitě se do Santiaga dá najít cesta, která není značená, a tudíž tam člověk poutníků potká pramálo. Tak uvidíme. Syn s námi chodí kratší trasy, ale myslím, že naše nadšení až tak nesdílí, jako asi každé dítě. Společně chodíme spíše po horách a kocháme se, a když je na konci horská chalupa se zmrzlinou či borůvkovými knedlíky, tak nám odpustí i to „nesmyslné“ harcování.

Celý článek najdete v tištěné Nové Regeně 05/2019.

You Might Also Like