Luba Skořepová – Dostala jsem dar, jsem stvořena. Musím splácet.

2.3.2012

Luba Skořepová, křtěná Libuše, se narodila v tajemném podhůří Krkonoš a prožila život plný kouzla i herecké dřiny, a to všecko se jí podařilo bez „strejčků“. Žije ten svět naplno dál a nechce se vzdát svému věku. Jako by se znovu narodila.

Paní Luba mi vyprávěla, jak těžké to bylo, když začínala studovat na konzervatoři ještě za války. Z 200 adeptů jich vzali 20, chodila do ročníku třeba s Jaroslavou Adamovou. Byla to hrozná doba, na každém sloupu visela jména, koho zastřelili, bála se na ty seznamy dívat, aby tam nenašla jméno strýce, slavného akademika, který se tajně účastnil odboje. Byla veliká bída, peníze neměly žádnou hodnotu, staly se jen bezcennými papírky. Přežila díky tomu, že jí rodina posílala králíky. Všichni pražští rodiče se snažili v jakékoli škole uchránit děti před reichem, málokdo se vrátil. Tato venkovská holka tu hrůzu ani tolik nevnímala, byla šťastná, že přijímací zkoušku udělala a že z ní bude herečka. Po dvou letech zavřeli školy. Všichni zůstali na holé dlažbě. Podařilo se jí statovat v městských divadlech pražských, a tam také poznala svého prvního manžela, herce a loutkáře Josefa Pehra. Ten ji seznámil se slavným režisérem Jindřichem Honzlem, který předtím spolupracoval s Voskovcem a Werichem. Po přísné zkoušce se stala členem Studia Národního divadla, kde hrála s Milošem Kopeckým, Otíkem Brouskem, Milošem Nesvadbou, to byli ti nejnadanější.

Náhodou jsem se octla na neobvyklém odpoledni, které pořádalo Divadlo v Řeznické na oslavu sv.Valentýna. Luba Skořepová s mladou herečkou, absolventkou DAMU Bárou Vyskočilovou, ze které podle Luby bude jednou slavná milovnice, připravily pro zvědavé publikum zvláštní atmosféru. Jsem ráda, že jsem se dostala na to podvečerní rozprávění, kde jinde bych se dozvěděla o všech Lubiných láskách, zamilováních a dvou manželstvích… Také ona tam měla příležitost si na to vše ve svém dlouhém životě vzpomenout. Znovu si připomněla, co bylo krásné, ještě krásnější a úplně nejkrásnější. Snažila se rozlišit zamilování od lásky, která trvá celý život a které se říká manželství. Zvážněla, když jsme se zmínili o dětech. Vedle herectví to byla její hlavní touha a jako malá měla v notýsku 20 křestních jmen, protože v její představě se kolem ní batolilo alespoň 10 dětí. Po tragické příhodě na květnových oslavách za totality přišla o svou naději. Řekli jí, že děti už mít nebude. Průvod pracovníků Národního divadla pochodoval v tu chvíli daleko od místa neštěstí. Přišla jim tragická zpráva, že všichni, kteří jeli na dělnickém voze, jsou mrtví. V

ětšina těžkých úrazů z květnového dne se časem zahojila, ale ten její sen se defi nitivně rozplynul. Herecká budoucnost ztratila svého konkurenta. Vrhla se po hlavě do toho „světa“. Manželství bez dítěte se rozpadlo.

Na „valentýnském vyprávění“ jste vzpomínala na lásky svého života. Na první lásky, na největší lásku, na manžely, zdálo se, jako byste byla snad pořád zamilovaná…
To jsem byla, ale jsou „zamilování“ a „zamilování“. Některá hlubší, jiná bláznivější. Každé má jinou barvu, ani jedno však nevydrželo na celý život. Ale všechny druhy lásek mají svou jinou vůni, jinou jiskru, ta platonická, i ta vášnivá zamilovanost a láska trvalá – manželská. Manželskou lásku považuji za velmi důležitou, i s těmi dětmi, ale mně to dopřáno nebylo. Třeba to byla i moje vina. Když se na to dívám teď, tak bych leccos ve svém chování v lásce změnila.

Co byste změnila?
Když má člověk léta, dívá se na všecko trochu jinak. Dává váhu jiným věcem. Ale nakonec, tak jsem byl stvořená a rodiče byli daleko, nemohli mě poučit. Taky jsem si svou častou lehkomyslnost odpykala. Měla jsem chvíle těžkých smutků. Dnes už nepláču, když vidím malá miminka. Ale pochovat si je musím už beze smutku.

O tomhle na odpoledni sv. Valentýna Luba nemluvila, to řekla jenom mně… Spolu s diváky se smála všem těm svým milostným historkám, které začaly v obecné škole v Náchodě, pokračovaly na gymnáziu a protáhly se někdy i mezi její dvě manželství. V ten podvečer se všichni smáli a toužili se dozvědět co nejvíce o své milostné situaci, protože Luba se už dlouhá léta věnuje astrologii. Každému, kdo o to stál, rozebrala, jak si ve své milostné a partnerské situaci podle hvězd stojí. Diváci se ptali, ve které části těla se to chvění rodí, kde vlastně ten oheň sídlí, jeden mladý pán trefně řekl, že v žaludku. Rozpoutala se vášnivá diskuze. Také se všichni chtěli dozvědět, jestli si svého partnera vybrali dobře, radili se, zda se mají rozvést nebo to vydržet, a někteří se šťastně svěřovali, že mají krásnou lásku i v manželství.

Paní Lubo, jak to s vášní pro herectví u vás začalo?
Pocit zamilovanosti se začal propojovat s touhou po herectví. Byla jsem herectvím posedlá, a je zvláštní, že málokdy se mi líbil kluk, který byl při chuti k jídlu, raději jsem se procházela s těmi, kteří vypadali nemocně, chorobně. Báječné bylo, když byl hoch bledý a bolela ho hlava. Úplně nejlepší bylo, když si stěžoval na úporné bolesti hlavy, a občas i zaplakal. To mi vydrželo dost dlouho.

Už ve třinácti letech mi nosil profesor češtiny Romea a Julii, Macbetha a Radúze a Mahulenu, sháněla jsem ty největší tragédie, veselé hry mě nebavily, s chutí jsem si zanaříkala u náchodské řeky Metuje. Kluci ze třídy mě špehovali a pak se mi ve škole posmívali. Pošklebovali se: Hérečka, hérečka… Když to tak vezmu, pro divadlo jsem toho vytrpěla dost.

[hidepost=0][/hidepost]

Na „valentýnském vyprávění“ jste
vzpomínala na lásky svého života.
Na první lásky, na největší lásku,
na manžely, zdálo se, jako byste
byla snad pořád zamilovaná…

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply