Léčivá síla drahých kamenů

1.6.2011

Pod pojmem TURMALÍN rozumíme skupinu více než deseti různých minerálů pestrého chemického složení a prakticky všech možných barev spektra. Název pochází ze sinhálštiny, kde slovo turamali znamená schopnost přitahovat popel. Jde o poměrně složité borosilikáty nejčastěji hliníku, železa a alkálií, ale i lithia, hořčíku či vápníku, z nichž pouze několik se vyskytuje v přírodě častěji. Nejznámějším zástupcem této skupiny je nejběžnější černý turmalín – skoryl. Kromě černé může být v tenčích krystalech tmavohnědý nebo i namodralý. Dalším častějším zástupcem této skupiny je barevně velmi pestrý elbait obsahující lithium. Tento turmalín se označuje podle zbarvení svých variet jako verdelit (zelený), indigolit (modrý), rubelit nebo siberit (růžovočervený) či achroit (čirý,bezbarvý). K elbaitům patří nejčastěji i zonální turmalíny, jež nazýváme melounové (dvě i více zón různých barev od středu k okraji krystalu) – typicky ve vývoji růžového středu a zeleného okraje, nebo tzv. mouřenínské či turecké hlavičky.

V těchto případech jde o podélnou zonálnost, kdy špička krystalu je tmavomodrá až šedá (mouřenínské) nebo tmavočervená (turecké hlavičky), a zbylá část krystalu má odlišnou barvu. Známe ale i vícebarevnou podélnou zonálnost, kde často jednotlivé barvy do sebe plynule přecházejí. Z ostatních známějších turmalínů, jež se na mineralogickém trhu ještě objevují, jmenujme hnědý dravit (ale i modrošedý) nebo liddicoatit, snadno zaměnitelný za zonální elbait a vyskytuje se nejčastěji na Madagaskaru. Ve skupině turmalínů máme i zástupce pojmenovaného podle našeho mineraloga doc. Pavla Povondry z Karlovy university v Praze, který se většinu vědeckého života věnoval výzkumu turmalínů. Na jeho počest byl nově popsaný turmalín z Bolívie pojmenován povondraitem.

Charakteristickým znakem krystalů turmalínů je jejich troj- nebo šestiúhelníkový průřez.

Nejčastěji se nacházejí v dlouze sloupcovitých tvarech, ale i jehličkovitých agregátech nebo nízkých sloupcovitých krystalech, které při oboustranném ukončení mají výrazně čočkovitý tvar. Typickým znakem bývá i podélné rýhování krystalů. V obecném vývoji jsou turmalíny většinou zakalené, průsvitné až neprůhledné, ale známe i dokonale průhledné drahokamové výskyty. Z takových krystalů se brousí i fazetové brusy, z nichž se nejvíce cení výrazně zbarvené rubelity nebo indigolity. Tvrdost pro užití ve špercích je do – statečná, poněkud nad tvrdostí křemene, tedy 7–7,5 stupně Mohsovy škály tvrdosti. Syntetické kameny na trhu s turmalíny také existují, ale jejich rozeznání není tak komplikované, neboť se většinou užívá chemicky identický umělý spinel, jenž má od turmalínu odlišné optické i jiné vlastnosti. Kromě individuálních krystalů tvoří turmalín i různé zajímavé agregáty. Časté jsou např. paralelní srůsty drobnějších krystalů tvořících výsledný dojem jednoho mohutnějšího krystalu. Známe i atraktivní vývoj do formy paprsčitých srůstů nebo turmalínových sluncí (např. Myšenec u Protivína). Zajímavá je též velikost krystalů turmalínu. Z různých světových nalezišť jsou známy gigantické krystaly často i mnohametrových délek. Gemologicky využitelné kameny přitom často dosahují i půlmetrových rozměrů! Krystaly mají výraznou polaritu: odlišné ukončení na kladných nebo záporných pólech, což se využívá např. u piezoelektrického jevu, nebo ve zvukové technice. Zajímavou optickou vlastností je i asterismus a efekt kočičího oka – obou efektů po vybroušení nejlépe dosahují turmalíny brazilské a madagaskarské.

Mezi matečné horniny turmalínů patří velmi často žilné deriváty magmatických hornin, tzv. pegmatity. V jejich dutinách mnohdy i mnohametrových rozměrů se turmalíny vyskytují krásně omezené a ukončené. Obecné pegmatity obsahují nejčastěji běžný černý turmalín skoryl. Ovšem lithiem bohaté pegmatity již mívají kromě skorylu navíc i barevně atraktivní elbaity nebo liddicoatity. Jsou tedy častým zdrojem právě pro těžbu drahokamových odrůd turmalínů. Mimo dutin pegmatitů se turmalíny vyskytují většinou již nekvalitně omezené, jehlicovité nebo i zrnité. Jinými matečnými horninami bývají i samotné žuly (granity), kde bývá někdy turmalín jako typický akcesorický minerál (většinou skoryl). Zmiňme ještě např. aplity a z metamorfovaných hornin svory nebo ruly, kde bývá turmalín opět místy přítomen jako akcesorický minerál. Ovšem kromě pegmatitů celková světová produkce drahokamových turmalínů spočívá nejvíce na sedimentech, na náplavech níže položených toků říček a řek, které sem splavily materiál z horských masivů při jejich postupném zvětrávání. Takto se turmalíny získávají především ve třetím světě.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply