Juraj Kukura – Věřím, že Bůh je pokora

16.5.2011

Juraje Kukuru jsme zastihli na natáčení v malém městečku Budyně nad Ohří, kde právě s režisérem Viktorem Polesným točil český televizní film. Jeho domovem je jak Bratislava, tak Praha i Hamburk. S hraním ve filmu začal ještě jako student stavební průmyslovky v roce 1966, na divadelních prknech pak v bratislavském Divadle na Korze. Kromě divadelních rolí má doteď za sebou přes 30 celo večerních a 130 televizních filmů, a kolem 40 seriálů. Jedna z velkých filmových rolí přišla ve Vláčilových Stínech horkého léta. Zvítězil v mnoha anketách o nejpopulárnějšího herce. V roce 1983 Juraj Kukura emigroval do tehdejšího západního Německa. Komunistický režim jej v bývalém Československu označil za nežádoucího. V Čechách a na Slovensku, ať už na jevišti nebo ve filmu, se začal znovu objevovat po revoluci roku 1989. Od roku 2003 vede divadlo Aréna a stále natáčí po celém světě.

Pane Kukuro, co se zde natáčí?
Natáčíme podle knížky a scénáře Pavla Kohouta – Cizinec a krásná paní. Je to krásný scénář, hraji tam takového cizince a snažím se to hrát dobře.

Hrajete česky?
Ano, v Čechách se snažím hrát česky. Teď jsem také nedávno v Čechách natáčel film s Filipem Renčem. Partnerkou mi byla Simona Stašová.

Se Simonou Stašovou jsme zrovna měli rozhovor v minulém, dubnovém čísle.
Ona je úžasný člověk. V této branži není až tolik pozitivních lidí, dalo by se spíš říci, že do jisté míry vyhledávají konflikty, ale ona je opravdu velká výjimka, skutečně pozitivní člověk, o ní to mohu s klidem říci. Jako člověk je pro mě objevem, protože takových lidí je v této branži málo. Těch, kdo dělají svoji práci srdcem. Prostě, dobře se s ní pracuje a je skvělý partner. Natočili jsme spolu tři filmy, ještě bych neměl říkat, které. Hned ten první měl takovou sledovanost, takový dopad, že jede na jeden z nejvýznamnějších světových festivalů. Natočily se ještě další dva, které jsme teď s Filípkem dokončili. S Filipem Renčem i Simonkou se mi pracovalo výborně. Ona navíc o každém mluví v dobrém, i o mně, a to je v mém případě trochu sporné. Dalo by se říci, že mi vlastně kazí pověst.

Povídalo se o vás ledacos, asi jako o každém, kdo je vidět na veřejnosti. Ale v Čechách jste byli – spolu s vašimi slovenskými kolegy – panem Kňažkem a Dočolomanským – bráni za prototypy krásných chlapů, milovníků. Vyhovovalo vám to tak, nebo byste tu hereckou polohu viděl raději jinde?
To neumím říct, každého herce – toho, kdo je populární a známý, si lidé vymyslí. A když si ho vymyslí, tak není třeba jim brát tu představu, kterou o něm mají. Já svou práci dělám rád a hrál jsem hrůznější role. Když jsem cestoval, myslím, někam do Maďarska, měl jsem půjčené auto, škodovku, kdosi mě potkal a říká: ale ne, pane Kukura, vy a škodovka? Já myslel, že vy budete mít nějaký mercedes, BMW… lidé si vás prostě někam zařadí a to je potřeba brát, je to součást vaší práce a je to třeba akceptovat. Takový jsem pro ně, přestože jsem v životě úplně jiný.

Jaký?
Já nevím, to se musíte zeptat ostatních. Ale určitě jsem relativně plachý člověk. Nejsem takový, jak si mě lidé představují.

Máte charisma, takovou auru kolem sebe, kde je cítit energie a síla.
To je možné, ale já bych třeba nemohl dělat zločin, protože bych si neuměl najít falešné alibi. A také bych nebyl nenápadný. Třeba když jsem byl v Singapuru, kde jsem točil, bydleli jsme se štábem v hotelu Mandarin. Lidé ze štábu chodili v průběhu dne sem tam a na té recepci se pořád museli prokazovat, aby dostali svůj klíč. Ale já už jsem druhý den dostával klíč zcela běžně, protože personál si všiml, že tam bydlím, zapamatoval si mne. Když přijde do restaurace moje manželka, a je jedno, jestli je to v Paříži, nebo kde, lidé mne tam neznají, popíše mě a zeptá se, zda jsem tam seděl, tak oni si mne vždy pamatují.

Máte ještě nějakou vysněnou roli, kterou byste si rád zahrál?
Myslím si, že sny se nemají realizovat. Smysl má to, aby se sny zdály a ne realizovaly. Nejkrásnější je žena oblečená, když ji vysvlékáte. Když už jezdíte v tom jaguáru, tak už v něm jezdíte, už to není sen, je to jiné. Sny nejsou na to, aby se staly každodenním chlebem, to už pak není ten sen, to krásné. Jinak to, co dělám, dělám rád, hodně točím v zahraničí.

V kolika jazycích točíte?
V němčině, angličtině, teď jsem točil v ruštině, no a v češtině a slovenštině. Vlastně nejméně ve slovenštině. Ale to je v pořádku, asi to tak má být. Točil jsem v 50 zemích světa, s velkými režiséry, hrál jsem ve velkých divadlech a vážím si toho. To, co točíme teď, tady v Budyni, je také krásné. Pavel Kohout napsal nádherný scénář podle své knížky, je to pro mě objev. Člověk stále něco v životě objevuje. Já jsem například jednoho dne objevil rajčata. Měl jsem desetiletí, kdy jsem objevil rajče! Takovou neuvěřitelnou věc, na které je postavena celá italská kuchyně, je to neuvěřitelná surovina, která ovládá celou světovou gastronomii. A teď jsem potkal Pavla Kohouta a jeho manželku, takže mám zase desetiletí, kdy jsem objevil tyhle dva. Úžasní lidé. Od Pavla se hodně učím, takové té shovívavosti k nepřátelům a k lidem, u kterých by se dalo očekávat, že na ně bude reagovat třeba nervózně. Ale právě naopak, on reaguje velmi shovívavě vůči nim a uvolněně.

[hidepost=0][/hidepost]


You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply