Jitka Němcová – život s „Vávrou“ a po něm…

31.1.2014

Známe se přes třicet let, ale nikdy jsem se nedostala k tomu, udělat s režisérkou Jitkou Němcovou rozhovor. Poznávací znamení? Je jí všude plno. Umí být příjemná, energická i ostrá v minutě. Konečně natáčíme… Její odpovědi jsou plné emocí, nadsázky, někdy i na hraně smíchu a pláče.

Před třemi lety jsi připravovala sté narozeniny režiséru Otakaru Vávrovi, půl roku na to přišel okamžik jeho odchodu, po společných čtyřiceti letech…
Cítím zvláštní rozjitření, jako bych začínala další život. Je to krásný, jen mě u toho trochu bolí kolena.

Hledala jsem mezi literárními biografiemi něco o tobě, ale nikde nic není.
To proto, že právě navazuju na svých dvacet sedm let, jako bych teď skončila vysokou školu, a zase začínám – jen v jiném rytmu a čase. Mám celý život před sebou! A k tomu zkušenost z vlastní šedesátky. Monografie? To by se musely napsat dva díly… Protože můj život s Vávrou a po něm je tak rozdílný, jako první a druhá světová válka.

IMG_5813[2]Dokážeš krátce definovat své prozatímní etapy z dosavadní odžité šedesátky?
Narodila jsem se jako čistý Střelec. Mám v jednom dni jmeniny i narozeniny, protože o mé jméno vypukla v rodině hádka. Maminka se nakonec zeptala, kolikátého je. A bylo to. Původně jsem dělala přijímačky na DAMU, během tří kol si mě všimli na FAMU a řekli, ať zkusím natočit film, že mě vezmou. Dostala jsem se na režii, moji kolegové z ročníku byli Zdeněk Troška a Alexander Rakovský. V druhém ročníku jsme se na DAMU potkali i s Otakarem Vávrou. Na přednášku přišel úžasný člověk, v košili s vyšitým monogramem. O něco později nás svezl v dešti autem a já vystupovala poslední… Ještě během studií jsem se potkala s režisérem Zdeňkem Podskalským, který věděl, že mám smysl pro humor, a dostal mě do televizní zábavy. Jediná ženská režisérka, která dělala srandu, to bylo zcela absurdní.

Tak jsi proplouvala vodami normalizace?
Žila jsem tam skutečně dost dlouho… Ano, díky tomu jsem netočila žádné politické seriály, a pak, na Barrandov bych se stejně nedostala, protože o mně bylo známo, že jsem milenka Otakara Vávry. Tak jsem dělala „šubyduby“ pořady, točila jsem medailonky populárních osobností. V roce 1988 jsem připravovala scénář inscenace s Ivanem Klímou, Pokoj pro dva. Půvabný a dramatický námět, moje první velká hraná věc, hned po listopadu 89. Nová výzva, ale já byla připravená na další tvorbu… Začala jsem točit velké televizní filmy, desítky, některé i s festivalovými cenami, šla jsem dál. Zavřela jsem dveře za zábavou, rozpadl se Barrandov, a do televize odsud zamířili mnozí režiséři… V současné době teď začínám další etapu, už jsem v kinech – a budu tak pokračovat dál. Celovečerní hraný dokument, v případě filmu o Zuzaně Michnové, je jen další stupínek. Už od roku 1993 učím na FAMU filmovou estetiku, to znamená estetiku filmové a televizní hrané režie. Učím řemeslo, zbytek se nedá naučit. Snažím se, aby si mladí lidé po studiu mohli najít formát v tvorbě, který jim jejich talent dovolí…

Tvým vztahem s „Vávrou“, jak říkáváš, se tvůj privátní život dostal do jiných kolejí, věděla jsi, že bude jiný?
Jen jsem to tušila. Na začátku jsem nevěděla vůbec nic, ale kdybych to tušila a věděla, nakolik to bude jiné, nevím, jestli bych do toho šla… Samozřejmě, hodně věcí se změnilo, měla jsem vedle sebe člověka „z jiné“ planety a já jsem byla taky odjinud… Pořád jsem kladla na váhu stabilní otázku, jestli dělám dobře a jestli o něco nepřijdu… Ale Vávra byl takový parťák, že ať si všichni řikají, co chtějí: že mám „starýho“, tak mně to za to stálo!

Jak vnímáš věkový rozdíl u partnerů, nejen u vaší dvojice…
Myslím, že jsem na to definitivně přišla až teď, co žiju ten svobodný, „další“ život. Věk ve vztahu nehraje naprosto žádnou roli.

Při unikátní stovce pana režiséra jste před přeplněný sál Mánesu předstoupili jako naprosto sehraná dvojice. Máš velké zkušenosti nejen s partnerstvím, ale také s dlouhověkostí…
My jsme se s Vávrou dokonale znali, byli jsme k sobě strašně tolerantní a taktní – od začátku, když jsem byla divoká a mladá. A já zase k němu cítila respekt na konci, v posledních letech, protože už nebyl tak energický. Prvních dvacet let se staral on o mě, a já druhých dvacet let o něj. Jako zlomové si pamatuji období, kdy se najednou všechny věci přenesly na mě… Dneska jsem vdova, ovšem já nekřičím a nepláču, co teď bude se mnou! Už dvacet let jsem věděla, co bude se mnou. A dlouhověkost? Za první je to genetické, a pak, on uměl házet věci za hlavu. Večer se jde spát, a ne že přemýšlíš o blbostech! Nesmí se ti nic točit v hlavě, musíš situaci rychle a správně analyzovat. A pak, dožít se vysokého věku může jen člověk, který je poněkud sobecký. I když to jde na úkor okolí.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like