Jiří Tkadlčík – Láska je motivace jako hrom

3.2.2020

K začátku nového roku jsem si dala novou šéfredaktorskou výzvu. Udělat rozhovor s mužem, chlapem, sportovcem, mistrem světa… Prostě s někým „nej“. A podařilo se. Mladý, silný, houževnatý, upřímný a přímočarý. Takový je Jirka Tkadlčík, nejsilnější muž světa. Narodil se a žije v Přerově v Olomouckém kraji. Tento mladý muž, zapálený sportovec a novopečený otec se řídí heslem „Není snadné cesty“, a tak uspořádal ve svém rodném městě, kde žije přibližně 43 tisíc obyvatel, mistrovství světa World‘s Ultimate Strongman Championship. I přes svoji diagnózu, se kterou žije už 27 let, je odzbrojujícím příkladem touhy a píle, vytrvalosti a lásky ke sportu a životu. Naše setkání bylo srdečné a proběhlo ve třech. Společnost nám dělala jeho dvouměsíční dcerka Olivie. A já na vlastní oči mohla vidět velkého, silného chlapa s tatínkovským srdcem…

text: Daniela Eiseltová    foto: Petra Antošová

Jako malému tříletému chlapci vám byl diagnostikován diabetes 1. typu. Dnes je vám 30 let a jste nejsilnějším mužem světa ve střední váze. To je dlouhá cesta… Jak to začalo?
Ano, ve třech letech mi diagnostikovali cukrovku, což bylo těžký hlavně pro rodiče. Protože jako malé dítě jsem si to neuvědomoval. Nepřišlo mi divný, že si čtyřikrát denně píchám něco pod kůži. Dítě si zvykne, přijme to. A až dnes, kdy se mi narodila dcera, začínám zcela chápat, jak moc to pro ně muselo být těžké. Jaký to byl stres. Ale poprali se s tím dobře. Hlavně máma. Ta byla taková, řekl bych, statečnější. Když jsme třeba potkali nějaké sousedky a ony mě začaly litovat, tak se ohradila, že žádný chudáček nejsem. To se mi líbilo. V tomto duchu mě rodiče vedli. A já ten přístup do sebe jakoby nasál a necítil se nijak handicapovanej. Nikdy jsem nechtěl být nijak pardonovaný, nechtěl jsem žádné úlevy a ohledy. Třeba na střední škole jsem to tři roky tajil. Řekl jsem to jen nejlepšímu kamarádovi. Až ve čtvrťáku, když jsem ztratil inzulinové pero, se to ostatní dozvěděli…

A na základní škole jste byl prý nejlepší v tělocviku?
Ano, já jsem si totiž už jako malej říkal, že když budu dobrej v tom tělocviku, tak mi bude fajn. Bál jsem se, že ta cukrovka mě bude ovlivňovat hlavně fyzicky. Psychicky jsem to tenkrát nevnímal. A tak jsem si řekl: Budeš ve fyzičce nejlepší. Budeš si to kompenzovat takhle.

Jak vám pomáhali rodiče?
Rodiče mě hodně podporovali. Jsme sportovní rodina. Hlavně taťka je velkej sportovní nadšenec, takže hned ve třech letech mi koupil míč a chodil se mnou kopat. Vedl mě ke sportu. Začal jsem zkoušet od všeho něco. Asi v jedenácti letech jsem dělal judo, box, karate, fotbal, kolo i hokej. Toho jsem pak musel nechat. Zlomil jsem si nohu a rodiče se o mě báli. To jsem samozřejmě obrečel. A pak jsem ve čtrnácti letech objevil posilovnu. Šli jsme s kamarádem do posilky, že budeme dobře vypadat, budeme se líbit holkám. Úplně mě to pohltilo. Řekl jsem si: „Tak tohle je super. Budeš to dělat třeba dva roky a zbyde ti pěkný tělo…“

Doktoři vám určitě, vzhledem k vaší diagnóze, zakázali sportovat a hlavně něco zvedat… A rodiče statečně museli jít přes zákaz…
Ano, ale já měl naštěstí úplně výbornou doktorku, paní Šenkýřovou, až do svých osmnácti let. Ona byla přísná, ale nikdy mi sport nezakazovala. Jen mně doporučovala ho dělat na rekreační úrovni. Dalo se s ní mluvit, konzultovat, jak se cítím a tak. Až pak v osmnácti jsem měl bohužel už jinou doktorku, která mi striktně zakázala vše, hlavně cokoli zvedat. A tak jsem se stal českým rekordmanem. 🙂 Šel jsem si za tím a začal jsem pravidelně cvičit. Zprvu proto, abych se líbil holkám, ale pak jsem přešel na ten silový sport.

Ale musel jste si hlídat potraviny, nepít žádné energy drinky, proteinové doplňky a podobné věci, co mladí kluci v posilovnách užívají?
Samozřejmě. To jsem vůbec nesměl. Ale dnes už si něco dovolit můžu. Protože základ je poznat svoje tělo. Každý jsme jiný. A třeba moje tělo se chová, jako bych cukrovku neměl. Čtyřikrát denně si píchám inzulin a tím to pro mě jakoby hasne. Byl jsem teď na povinné kontrole očního pozadí. Doktor mi říkal: „No, vy už tu nemoc máte 27 let, tak to už tam určitě něco bude.“ A já na to: „Nebude.“ A on se pak divil a řekl, že mám výsledky ještě lepší než před sedmi lety. Myslím si, že tyhle chronické nemoci jsou hodně v hlavě. Jakmile se tomu člověk poddá a přijme, že je nemocný, a okolí mu k tomu ještě svým přístupem pomáhá, tak je to špatně.

Musel jste chodit pravidelně na kontroly…
Jak jsem říkal, ta paní doktorka Šenkýřová, kterou jsem měl do osmnácti let, byla skvělá, osvícená a chápavá. A v podstatě mě chránila. A vlastně hlavně mé rodiče. Pak už to bylo těžké najít dobrého doktora. Víte, ono je to nastavený tak, že se jede podle tabulek, hodnot, který mají být. Individualita jednotlivých lidí nikoho moc nezajímá.

Celý rozhovor najdete v Nové Regeně 02/2020.

You Might Also Like