Jak probíhá filipínské léčení „nekrvavou“ cestou – Byl to životní zážitek!

9.10.2012

Několikrát jsem se dívala v dokumentech, jak kdesi daleko ve světě operují léčitelé bez pomocí přístrojů. Jen tak, holýma rukama. Zahrabou lidem v břiše, objeví se trochu krve a pak najednou drží v ruce zkrvavené cosi, setřou krev z břicha a člověk, do kterého se tak pustili, se zvedá a bez jediné známky poškození kůže odchází vyléčen, po svých. A pokaždé jsem si říkala, že tohle bych tedy někdy chtěla vidět. Nakonec jsem po letech léčení filipínského léčitele zažila na vlastní kůži.

Seběhlo se to rychle, vlastně mimochodem. Zmínila jsem se o téhle možnosti známému. On souhlasil, a já už se tak nějak „svezla“ s ním. Do mohelnické Duhové čajovny jsme přijeli s předstihem, jako první. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že se tam bude něco konat. Situace se ale rychle změnila s příchodem prvních lidí. A když dorazil Marcos Orbito s vnučkou, překladatelkou a doprovodem a poprvé promluvil, energie se v místnosti okamžitě změnila. Moje tělo začalo upozorňovat na bolesti, které je potřeba léčit. Dloubalo mě v žaludku, v kolenou, cítila jsem tlak ve třetím oku. „Tak to bude mazec,“ pomyslela jsem si.

Bez krve
Marcos Orbito už léčí nekrvavou metodou. „Operuje v těch nejhlubších částech jemných těl,“ vysvětlil organizátor jeho léčebných misí v Čechách Pavel Filipovský. Mluvil dlouho, a pak mluvil dlouho štíhlý, na první pohled nenápadný chlapík. Reverend Marcos Orbito vyprávěl, jak dlouho léčí a jak léčení probíhá. Že je jen nástrojem, skrz nějž léčebné síly procházejí. Je ve spojení s bílou dámou a dalšími čtyřmi archanděly, kteří prostřednictvím něj uzdravují. On je jako tužka, která jen píše po papíře. Její tahy už řídí někdo jiný. Vyprávěl o svém životě, a jak se přihodilo, že začal léčit.

Hořící uši
A pak jsme se šli společně pomodlit. On anglicky, my česky. Otčenáš. Vzali jsme se za ruce, stoupli si všichni do kruhu a spojené ruce zvedli. Zhruba třicet lidí, muži, ženy, starší, mladší, jedno dítě. Nejsem věřící, normálně se nemodlím, ale „hru“ jsem neporušila. Otčenáš si naštěstí pamatuju, a tak jsem se mohla k ostatním připojit. Pak došlo na požehnání předmětů, které jsme měli u sebe, a vody. Na hromadě se tak ocitly mobily, kabelky, šperky, i jeden dřevěný buddha (což mi přišlo mírně paradoxní). Opět jsme stáli v kruhu, tentokrát s dlaněmi obrácenými nejdřív vzhůru a poté dolů, směrem k předmětům. Jestli „něco“ proudilo, tak jsem to bohužel necítila. Nicméně poté, co jsem si nasadila takhle požehnané náušnice, začala jsem cítit brnění. Šlo postupně od ušní dírky až nahoru k boltcům a bylo cítit čím dál víc! Prstýnek, který jsem si taky dala požehnat k ostatním na hromadu, jsem ale na prstě cítila úplně stejně jako dřív. Je ale fakt, že nebyl kovový jako náušnice, které mi v uchu vytvořily po zapnutí kruh.

Následovalo poženání horkým kokosovým olejem. Dělal to prý i Ježíš, tak proto. Požehnání prováděl Marcos Orbito společně se svou žačkou- -vnučkou-léčitelkou, drobnou dlouhovlasou paní. Přistupovali jsme do uzavřené místnosti pěkně po jednom. Předtím nám ještě organizátoři doporučili, abychom se napili požehnané vody, že se nám změní energie a budeme všechno líp vnímat a prožívat. Udělala jsem to a šla se nechat pomazat. Olej příjemně hřál, dostala jsem ho bohatou dávku na čelo, srdce, břicho, boky a na celá dolní záda. To mě překvapilo. Čekala jsem pár kapek někam na hlavu a dál nic. Bohatá olejová nadílka se mi samozřejmě okamžitě obtiskla na tričko zepředu i zezadu. „Do háje,“ přišla další, velmi přízemní myšlenka. „Nemám nic na převlečení! To budu po cestě do Prahy vypadat!“

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply