Jak mi pomohla antiparazitika – Tříletá noční můra

27.6.2013
Tento dojemný příběh o trápení malého děvčátka a jeho rodiny, budiž vám inspirací a nadějí, pokud víte o někom s obdobnou anabází ve svém okolí, a kde klasická léčba nepřinesla pozitivní výsledek. Zapojme zdravý rozum a pomysleme i na to, co věděly už naše babičky…
Narození vnučky mi připadalo jako krásný sen. Stala se z něj ale tříletá noční můra, která jenom díky ing. Bláhové dopadla nakonec šťastně.
Holčička se narodila zdravá a měla se k světu. Když měla jenom několik dní, začalo jí hnisat očičko. Zánět byl tlumen kapkami.
Nějaký čas bylo vše v pořádku. Když jí bylo několik týdnů, štípl ji komár. Pediatr konstatoval, že se nic neděje. Jak holčička rostla, byla neustále opakovaně nemocná. Začalo to horečkami, které se dostavovaly pravidelně každý měsíc (ale toho jsme si všimli až po dlouhé době). Horečky se těžko srážely, ze strany lékaře byla vždy diagnostikována „virózka“. Zprvu jsme tomu věřili. Časem se ovšem začaly k horečkám přidávat úporný štěkavý kašel, pupínky kolem pusinky a v pusince, trvalá zácpa, neklidné spaní, nářek ze spaní, skřípání zoubků, divná vosková barva, při zátěži až fialová. Modrá kola kolem očí, vypadávání vlásků, otoky v obličeji, svědění konečníčku. Nerostla, nesílila, neměla žádné svaly, hodně ji ke konci bolely nožičky (konstatováno, že je to u dětí normální, že rostou)! Jak šel čas, přestávali jsme postupně důvěřovat pediatrům a proto jsme se obrátili na větší fakultní nemocnici. Tam nás ovšem také ubezpečili, že děvčátku nic není. Přešlo pár měsíců se stejnými horečkami a kašlem až dušením, proto jsme znovu navštívili jinou fak. nemocnici, kde jí zjistili masívní kvasinkovou infekci ve střevě (takovou prý ještě u dítěte neviděli). Byla přeléčena a my si mysleli, že její trápení skončilo. Chvíli prospívala, pookřála, zácpa se jí upravila. Časem se ale vše vrátilo ke stavu, v jakém byla před léčbou. Znovu rodiče navštěvovali pediatra, opakovaně každý měsíc, ale holčička se horšila a horšila. Na horním víčku se jí udělala boulička, pak druhá a třetí. Na očním poprvé dali mast, podruhé dali kapky, měla to prý ucpané, ale nevěděli, čím. Potřetí mi paní MUDr. s nadhledem sdělila, že ona je ten světlý typ, že ona na to bude trpět. S tím vším se ale smířit nedá, když vám krásná holčička vadne před očima a doktoři vám neustále opakují, že jí nic není, že je zdravá, nebo že je vše (zácpa, nepřibývání na váze atd. – mají tabulky, podle kterých je vše v pořádku, nebo argument, že to má většina dětí) normální. Já, jako babička první vnučky, jsem to všechno nesla strašně těžce a taky jsem se nehodlala vzdát. Každý večer, v době, kdy už jsem cítila, že jde do tuhého (kolem třetího roku dítěte), jsem seděla u počítače, hledala a hledala. Po nocích, kdy jsem nemohla spát, jsem místo spaní přemýšlela a přemýšlela. Cítila jsem, že je něco hodně špatně a je čím dál hůř. Začínala jsem mít strach z nejhoršího. Říkala jsem si, že to přece není možné, aby jí nic nebylo, když takhle pořád trpí a přemýšlela jsem, kolik toho ještě to malé, drobné tělíčko vydrží. Bojovala jako lev. Nikomu nepřeji zažít to, co jsme v té době zažívali my za beznaděj a bezmoc.
V té době mi jeden z kolegů, kteří věděli, čím procházím, poslal článek. Byl to rozhovor s MUDr. Lukešem st., z Boskovic. Ale po přečtení článku mě ještě nic „neosvítilo“. V té době jsme pediatra požádali, aby vnučce vzal krev na borélii a kočičí škrábnutí, štípnutí klíštětem. Vše bylo negativní. Moje malá vnučka se mi tři roky ztrácela před očima a tři roky byla bez diagnózy, tak už jsme opravdu hledali všechno a nakonec jsme se točili s odhadem hodně blízko pravdy. Nejhorší pro mě bylo, když se několikrát ráno vzbudila a na rtíku měla kapku krve. Jen tak, prostě kapku krve (v článcích pí ing. Bláhové jsem se pak dočetla, co se děje v noci, když máte v těle parazity). Rty měla přitom úplně zdravé. I doktorovi jsme to řekli, ale nijak na to nereagoval. Už si o nás myslel, že jsme hypochondři. Sdělil, ať si holčičky tak nevšímáme. Další věc, co se mi s ní stala, bylo, že když viděla své nejlepší kamarádky, tak se mě zeptala, jak se jmenují. A to už jsem věděla, že je zle. Ručičky se jí začaly třást, byla pořád unavenější a unavenější. Měnila i nálady. Někdy byla hodně „vzteklá“, ale většinou byla smutná.
Nakonec to dopadlo tak, že jednoho dne přestala úplně jíst, pít, kadit, začala zvracet, stěžovat si na bolesti bříška a nakonec po 6 dnech přestala i čůrat. V sobotu na pohotovosti řekli mamince, že se dítě předvádí, když se vyzvracela na zem, v neděli na pohotovosti řekli, že má angínu, dali penicilín, jenže se její stav vůbec nelepšil a v pondělí už ležela na JIP. Tam si týden poležela, když se jim ale předestřel průběh celých tří let, tak sdělili, že od toho tam nejsou, že řeší pouze akutní stav. Byla propuštěna opět bez diagnózy. Po propuštění z JIP ale nastal kolotoč. Ob den s ní jezdili k pediatrovi, horečky neustupovaly, bříško bolelo, zácpa byla už trvalá. Dostávala léky tlumící horečky, léky na zácpu, projímadla; boláky kolem pusinky se řešily kortikoidy. V té době měla už úplně voskovou barvu a začaly jí vypadávat vlásky. Byla jak vosková panenka. Pak už jenom spala. Odpoledne i 4 hodiny a musela se vzbudit, aby vůbec vstala. Už neměla sílu na nic. Znovu jsme si vynutili hospitalizaci ve fakultní nemocnici, kde jí dělali různá, i hodně drastická vyšetření, po týdnu nás opět propustili bez diagnózy, s tím, že pokud horečky nepřestanou, musí přijet znovu a vezmou 6 ampulí krve, že mají podezření na syndrom opakujících se horeček. Nevědí sice, z čeho jsou, nevědí, jak se léčí, ale má to prý hodně dětí. Také jí dělali potní test. Nejvíc ze všeho jí chtěli všichni trhat nosní mandli.
Naštěstí pro nás se nic z jejich diagnóz nepotvrdilo, protože bychom pak už přestali hledat a pátrat a bůhví, jak by to všechno dopadlo.
A tady nastupuje ten báječný zlomový okamžik. V jeden den se mi na počítači opět objevil článek od dětského MUDr. Lukeše st., zároveň s články od ing. Bláhové, která se věnuje parazitologii. Oba články byly o parazitech i u malých dětí. Přečetla jsem si příznaky, které byly v článcích popsány, a pak mi to došlo. Příznaky popisované v článku, který mi ing. Bláhová poslala, byly úplně stejné, jako měla naše holčička!
Okamžitě jsem ing. Bláhové napsala na e­‑mail a ona mi do druhého dne odpověděla. No, musím přiznat, že po přečtení její odpovědi jsem si pomyslela – ta ženská je blázen (omlouvám se, paní Bláhová, dnes už si nic takového nemyslím :o)), protože asi moc nepřeháním, když konstatuji, že díky Vám vnučku ještě mám. Maličká úplně vykvetla už po první dávce antihelmetik. Bylo to jako zázrak. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřím.
Dnes, po roce a půl od té doby, co jí byla dána konečně ta správná léčba (jednalo se u naší holčičky o parazity v celém tělíčku i v očích), má o 5 kilo víc, vyrostla o 20 cm, má ohromné svaly na rukou i nohou, na WC chodí pravidelně. Má růžovou barvu, chodíme spolu po skalách, jezdíme na kole, plaveme. Boule na víčku zmizely.
Vím, můj příběh je dlouhý, ale chci apelovat na rodiče, aby používali zdravý selský rozum. Děti jsou odkázány na vás, na vaše rozhodnutí o nich, nemůžou si samy vybrat, ale vy si musíte uvědomit, že to, že má člověk před jménem MUDr. ještě neznamená, že je vševědoucí. Mezi doktory je lhostejnost a arogance. Vím, o čem mluvím, dovedla jsem do konce i oba své rodiče, kteří byli pro nemocnice prostě starý, odepsaný kus a hotovo. Nedejte se, my se taky nedali. Když vám doktoři nepomůžou, hledejte pomoc jinde. Existují opravdu skvělí lidé, kterým na vás a vašich dětech záleží a dokáží vám pomoci, poradit a na diagnostických přístrojích naměřit zátěž v těle.
Je to už rok a půl a já pořád nedokážu pochopit, proč jsou paraziti pro doktory takové tabu. Parazitů je tady čím dál víc. V těle berou živiny a vypouštějí do těla toxiny, a pokud takovému malému tělíčku u dítěte nepomůžete se očistit, tak můžete dopadnout jako my. (Vezměte si např. červivou švestku. Je v ní jen jeden červík a kolik je tam z něj výkalů!) Když máte malé štěně, musíte ho odčervit a nikdo se nepozastavuje nad tím, proč čerstvě narozené štěně už má v sobě plno parazitů. Prostě se s tím štěně narodí. Je to tak prý i u lidí. Děti se rodí a přinášejí si do života snůšku zátěže z matčina těla. Ty malé děti nemají důvod být tak nemocné.
Nebudu tady psát, co všechno bylo na přístroji Salvia mé vnučce, její matce i mně naměřeno ani následnou léčbu. Vím, nemáme možná ještě vyhráno, ale už víme, kde máme hledat, když doktoři nepomůžou. Články od ing. Bláhové a rozhovor s MUDr. Lukešem st., z Boskovic najdete na internetu. Ing. Bláhová odepíše všem, kdo ji osloví. To mám z vlastní zkušenosti. Pokud máte nemocné děťátko a všichni tvrdí, že je zdravé, neváhejte a opravdu se snažte pomoc hledat i jinde.
Nemůžu se pořád smířit s představou, že holčička tak moc opravdu moc a dlouho trpěla proto, že měla „JENOM“ parazity v těle. A nikoho z doktorů toto ani nenapadlo. A přitom je to běžná záležitost (vzpomínám si na své mládí, kdy mi maminka kontrolovala nočník), je to prostě život a jak říká MUDr. Lukeš – jsme hostiteli tak, jako pes nebo kočka, jenže psa a kočku odčervujete a sebe ne. Paní ing. Bláhové patří naše veliké, převeliké díky.
J. D.
Další příběhy na téma „Jak mi pomohla antiparazitika“, které zaslali čtenáři Nové Regeny najdete v letním dvojčísle 2013.

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply