Jak bojují rodiče se svými dětmi

Jak bojují rodiče se svými dětmi
16.12.2015

Mnohdy si to neuvědomují rodiče ani děti, co se děje a proč se cítí tak, jak se cítí. Co dělat? Utéct? Zůstat? Řešit? Neřešit? Nechat být? Atmosféra boje je velice nepříjemná, nepohodlná až bolestivá.

Krev bojuje proti své krvi
Na jedné straně je to rodová krev kolující v žilách rodiny a spojující tak její členy jedinečným způsobem. Na straně druhé je tady válka vzorců a snaha ujednat pořádek, aby byl klid a vše fungovalo, jak má. Cit bojuje s rozumem. Když emoce odeznějí, je to zúčastněným líto.
Co se vlastně děje? Vnitřní dítě rodiče je zraněné a bojuje o své území, o pozornost, o uznání, o lásku a respekt od někoho, na kom mu záleží.

Dítěti vždy záleží na tom, koho miluje
A tak když rodič miluje své dítě, tak se paradoxně toto dítě stává jeho třídním nepřítelem na území vzorců a zranění. Ne, nerozlišujeme v této situaci, kdo je dospělý a kdo ne. Kdo by měl mít rozum a kdo ho ještě nemusí mít. V situaci, kdy se probudí zranění, toto rozlišení nepomůže. Zranění se vždy týká vnitřního dítěte a to vystupuje napovrch a jedná. Rodič je zachvácen vztekem svého vnitřního dítěte a dítě je zachváceno vlastním vztekem. Máme tady boj dětí. Není nikdo, kdo by měl láskyplnou náruč pro oba, aby jim poskytnul objetí, utěšení a potvrdil právo na vlastní pravdu. Tento pohled bývá zoufalý, ale častý. Rodiče bojují se svými dětmi nevědomky. Neví, co se v nich děje, jenom cítí silnou emoci, kterou neumí zpracovat, ovládat ani jinam nasměrovat v daném okamžiku.

Vnitřní dítě rodiče je reálná část jeho světa
To, že je člověk dospělý, neznamená, že nemá vnitřní dítě. Tato část naší osobnosti je stále přítomná a cítí, vnímá a hraje si. Vidí svět očima dítěte a plazího mozku. Tvary, barvy, zvuky, doteky, chutě, pohyb, záhady, dobrodružství, pocity, vitalita, touha, vášeň, sexualita, tvořivost, to všechno je spojené s vnitřním dítětem. A rovněž citová zranění a traumata. Dítě v nás nese vzpomínky na okolnosti, které ranily, zastavily proud energie, pohyb vpřed nebo vyjádření sebe sama. Dítě ale trauma nezpracuje, není na to vybaveno. Když se následně situace a vzpomínka nepročistí, nevyjasní a nedojde k úlevě a vyjasnění, smíření, omluvě a láskyplné rovnováze, zůstane bolest až trauma na bedrech vnitřního dítěte.
Vnitřní dítě unese mnoho, ale to závaží není ku prospěchu života. Následný život je bez radosti, spontaneity a pokulhává i tvořivost. Když je vnitřní dítě zavaleno příliš, stáhne se nebo ustrne v zamrznutí. Nekomunikuje a to se v životě dospělého člověka projevuje jako nedostatek procítění, citu, tzv. nedocítění situace. Kontakt s druhými je pak náročný a nenaplňující. Člověka se situace dotýkají až příliš osobně a dá mu práci, aby se z těch nepříjemných vjemů vymotal. Dítě přináší do života rodiče neustálé výzvy, které se ho dotýkají až na kost. Všechno, co nebylo zpracováno, se valí ven. Je to skutečná práce zvládnout sebe a zároveň být i rodičem.

Sklon k unikání z konfrontací a nelibost v citových záležitostech
Když je takto „postižený“ rodič konfrontován se svým dítětem, které se projevuje svobodně, děje se oživování zamrzlého dítěte v rodiči. Toto odmrzání ale bolí a nemusí být vždy příjemné. Konání, požadavky a citové prožívání dítěte je v určité fázi na rodiče příliš. Necítí se komfortně a má tendenci dítě usměrňovat, napomínat, dávat mu pokyny, rady nebo jím přímo fyzicky nebo citově manipulovat. Pokud je dítě už větší a dobře argumentuje, tak se schyluje k hádce, až roztržce. Vzájemně si sahají na bolestivá místa a ani jeden to nemůže přiznat, protože energetické pole mezi nimi není nastaveno na přijímání slabostí a citlivých témat. Oba si hájí svoji pravdu, svůj nápad, řešení, svůj úhel pohledu. V atmosféře absentuje pochopení, laskavost a hlavně moudrost. V této situaci je patrné napětí a nepříjemné dusno, ze kterého chtějí oba uniknout. Dítě si přeje být už z domu pryč… Rodič si přeje totéž nebo si vynucuje úctu, respekt a snaží se situaci nějak urovnat, což většinou sklouzne k citovému vydírání. Dítě zůstává, ale ne proto, že by samo chtělo, ale proto, že je mu rodiče líto a cítí vinu.
Citové vydírání rodiče je manipulativní cesta k tomu, jak od dítěte dostat víc, než je ochotno dát.

Comments are closed.