Hodný rošťák Pavel Šporcl

1.9.2011

Pavel Šporcl před lety rozčeřil hladinu klasické hudby. Jeho šátek na hlavě dokonce způsobil, že nad prvním koncertem s Českou filharmonií visel otazník. Dnes ho obdivují všechny generace posluchačů a hraje na nejvýznamnějších pódiích. Získal řadu prestižních ocenění. V uplynulých dvou letech zaznamenal velký úspěch společnou nahrávkou s kapelou Romano Stilo Ensemble – Gipsy way, která byla oceněna Platinovou deskou Supraphonu a zaujala místo v české Top ten nejprodávanějších hudebních nahrávek.

Vaše koncerty s cimbálovou kapelou Romano Stilo Ensemble zanechávají všude obrovský dojem. Jaký pocit zanechává ve vás publikum?
Moc hezký. Lidé si koncert skutečně užívají a z to – ho mám velikou radost.

Vy i oni mluvíte během koncertu o cikánské kapele, cikánské hudbě. Nikdo vás neopravuje, že máte říkat rómská kapela?
Naopak, oni jsou Cikáni a když je někdo nazve Romy, cítí se uraženi. Takže my hrajeme cikánskou hudbu a oni jsou cikánská kapela.

Hudební kritici oceňují vaše perfektní soustředění při hře. Je vám vlastní, nebo je to tvrdý trénink?
Asi obojí. Housle jsou natolik technicky náročný nástroj, že bez soustředění se na něj hrát nedá.

Dovede vás něco na jevišti vyvést z míry?
Koncerty jsou krásné, protože nikdy nevíte, co se může stát. Stačí třeba, když prasknou žíně na smyčci, plandají tam, ale musíte stále hrát a najednou je žíně právě na hmatníku, kam položíte prst. Nebo se ozvou nějaké zvuky z hlediště. Nebo může prasknout struna.

Co děláte v takové chvíli?
Otočím se k prvnímu koncertnímu mistrovi, on mi půjčí svoje housle a moje pošle štafetou dozadu k výměně struny. Skutečně jsem to zažil v Americe při první větě Šostakovičova houslového koncertu. Na druhou větu jsem už měl zase svoje housle, ale byl to hrozný zážitek. Od té doby před každým důležitým koncertem měním nejtenčí strunu.

Jak dlouho už koncertujete?
Od pěti let. Jakmile jsem začal hrát na housle, hned jsem koncertoval 🙂 Moje první veřejně předvedená skladba byla Sedí liška pod dubem. Uměl jsem ji asi po třech měsících hraní. Pan učitel Havel v Lidové škole umění v Českých Budějovicích ze mě dělal sólistu už od začátku. A dělal dobře, protože jsem si hned zvykal na podmínky na pódiu. On mě hodně motivoval, protože mě přespříliš netrápil nezáživnými etudami a stupnicemi, ale brzy mě nechával hrát skladby. Já jsem měl radost, že alespoň trochu dokážu to, co dospělí muzikanti, a asi i proto mě to bavilo.

Říká se, že nejste trémista. Jako malý jste se také nebál?
Trémista nejsem, ale tenkrát mi pomohla hodně maminka. Ona se totiž rozhodla, že se na pódiu nebudu bát. V té době jsem chodil plavat a maminka vzala na „plavečák“ s sebou housle a já jsem musel skladbu předehrát paní šatnářce. Musím říci, že jsem to bral jako potupu a vadilo mi to daleko víc, než potom samotné vystoupení. Když jsem se maminky zeptal, co se stane, jestli to při vystoupení zkazím, řekla, že nic, protože zítra opět vyjde sluníčko. A bylo po trémě.

Lidé si často představují, že špičkový hudebník musel mít zákonitě „zničené dětství“, že jen dřel a cvičil a nenáviděl nástroj. Ovšem řada umělců mýtus vyvrací. Vy jste stihl dětské hry?
Já jsem měl krásné dětství. Stihl jsem všechno, protože jsem nikdy necvičil enormní množství hodin. Maminka je učitelka a ona nám – mně a bratrovi – vždycky rozplánovala celý den. Petr je o čtyři roky starší, violoncellista. Když jsem přišel ze školy, nejdříve jsem hrál, ale pak jsem měl spoustu času. Na úplném začátku jsem cvičil pět minut, pak jsem samozřejmě přidával, ale ještě před konzervatoří tak dvě hodiny denně, víc ne. Až na konzervatoři jsem hrál čtyři hodiny denně. Takže jsem si užil i všechny kuličky a fotbálky. Naši se vždy snažili, abychom rozvíjeli nějaký zájem a nedružili se v bandách, které rozbíjejí okna a podobně.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply