Helena Třeštíková – Člověk musí najít sám sebe a nedat se

5.10.2012

Režisérka Helena Třeštíková po absolvování FAMU pracovala v produkci i jako dramaturgyně ČT, od roku 1980 se začala věnovat dokumentárnímu filmu jako časosběrnému projektu, který zahájila filmem Manželské etudy. Působí jako pedagožka na FAMU a má za sebou i kratičkou zkušenost na postu ministryně kultury.

Ve více než 60ti filmech, které natočila, je spíše pozorovatelem, kronikářem, který uchovává stopy drobných lidských příběhů, osudů, mezilidských vztahů. Některé mají pozitivní náboj, další jsou dojemné svou obyčejností, jinde vyplyne lidské drama. Všechny mají společného jmenovatele, kterým je opravdovost a působení na diváka tak, že jej přimějí přemýšlet o svém životě.

K nejznámějším dokumentům patří filmy Marcela a René z cyklu Řekni mi něco o sobě, Katka z cyklu Ženy na přelomu tisíciletí, portréty osobností z cyklu GEN, Manželské etudy a Manželské etudy po 20 letech. Za své filmy získala Helena Třeštíková mnohá ocenění. V současné době je posledním dokončeným filmem Soukromý vesmír, který získal hlavní cenu na na mezinárodním festivalu EIDF v Jižní Koreji, který v Soulu pořádá televizní a rozhlasová společnost EBS. Materiál k tomuto filmu byl sbírán nejdelší časový úsek, 37 let…

Paní Třeštíková, věnujete nějakou zvláštní péči svému zdraví?
Já jsem zrovna člověk, který věří tomu, že zdraví hrozně souvisí s psychikou. Prostě mám pocit, že nejsem nemocná, protože nechci být. Takže opravdu nepamatuji, kdy jsem kromě klasické rýmy a běžného nachlazení byla nemocná, že bych třeba nešla do práce. To opravdu nepamatuji určitě tak 15 let. V poslední době jsem měla jen nějké problémy se zuby, jinak jsem opravdu zdravý člověk. Snažím se spát 8 hodin, to je takový můj daný limit, pokud spím méně, to už dost pocítím na únavě. Když si můžu vybrat, jestli jet tramvají nebo jít pěšky, jdu pěšky a plavu, to dělám ráda. Běhání třeba na pásu nebo pravidelné cvičení, to mě úplně nebaví. Myslím, že když člověk má krizi, je v nějaké tenzi, tak na něj daleko snadněji nějaká nemoc skočí. A já mám takový pocit, že na to nemám čas, abych byla nemocná, tak nemocná nejsem. Věřím, že fyzické zdraví a psychika jsou spojité nádoby a že si spoustu věcí ovlivňujeme sami, ale připouštím – na rozdíl od mého muže, který je velký racionalista, že existují i určité náhody…

Když někoho natáčíte spoustu let, nemůžete vědět, kdy třeba nastane určitý zvrat, posun… jak člověk bude řešit konkrétní záležitosti… anebo u vás funguje jakýsi instinkt, předvídatelnost na zajímavá období? Do jaké míry si ti vaši „hrdinové“ uvědomují, že si život řídí sami?
Myslím, že člověk může hodně ovlivnit svým chtěním, svým usilováním a tím, že se napřáhne. Neřekla bych, že jsme jenom nějaké větrem vlající bytosti, člověk je hodně strůjcem svého osudu a že bychom měli spoléhat především sami na sebe, ale také je jasné, že se všichni rodíme s různými dispozicemi a že tam asi nějaké předurčenosti jsou. Někdo třeba má v sobě více energie, někdo méně a s tím se tak úplně moc dělat nedá. Někdo je v uvozovkách chytřejší, někdo míň chytrý. Někdo je hezčí a ten vizuální vzhled mu třeba pomáhá v životě. Někdo míň, to asi jsou objektivní odlišnosti, ale také záleží na úhlu pohledu. A třeba když se dívám na osudy lidí, které sleduji, tak tam také vidím osobní účast na osudu. Myslím, že člověk by měl sám sebe nějak vést a co nejlépe z těch nepřízní vyvést. Ale v některých příbězích vidíte, jak si ti lidé svým vlastním přičiněním opravdu život jen ničí.

Mám čtrnáctiletou dceru, ve škole viděla váš film o narkomance Katce, přišla a říká „To mělo celé hrozně depresivní tón. To bych se té paní režisérky tedy chtěla zeptat, proč si vybírá takhle hrozný příběhy, když ví, že to dopadne blbě a vlastně ví, že ten člověk s tím nebude chtít nic dělat…?“ Je to samozřejmě formulace čtrnáctileté holky, na kterou to působilo otřesně…
To je právě dobře, že to působí, to je také smysl toho filmu. Já jsem si v tomhle případě nemyslela, že to dopadne špatně, myslela jsem, že tam naděje je, na začátku jsem ji viděla víc, potom méně. Ale když Katka čekala dítě, měla jsem pocit, že to by mohl být ten impuls, který by jí mohl pomoci. To, že se to nestalo, že nakonec byla zbavena rodičovských práv, bylo pro mě hrozně nepříjemné zjištění, jak je ta droga silná, že ani mateřské pudy nepřebije… ale zase jsem si říkala, že to snad ty mladé lidi, kterým to na školách ukazují, přiměje k tomu, aby s tím nezačínali. Že je skutečně strašně nebezpečné s drogami začít a pak už být opravdu v pasti. Ale ten příběh na začátku tak bezvýchodně nevypadal, seznámila jsem se s Katkou v léčebně, kde se léčila, takže se zdálo, že to bude spíše o tom, jak se člověk s drogou vyrovnává.

Dělám spoustu jiných filmů, o příbězích, které nejsou třeba až takhle depresivní a podstata je, že ale skutečně na začátku vůbec nevíte, jak se ten příběh bude vyvíjet, i když toho člověka nějak průběžně sledujete, mnohokrát jsem se už mýlila. Nemám takový odhad, že bych přesně dokázala predikovat, co se stane.

Také věřím na to, že lidem, kteří jsou pozitivně nastavení, ať ty zdroje jsou jakékoliv, že se jim spíš věci daří. Zatím co ty typy, co třeba říkají „No to jsem celá já, mně to vždycky všechno špatně dopadne“, tak ono to pak skutečně všechno špatně dopadne, i tam, kde by měl člověk pocit, že je to opravdu zcela iracionální. Jako by si tu smůlu přitahovali, v životě se mi to víckrát potvrdilo, že n
egativisti si svou negativní energií přivolávají spíše průšvihy.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply