Důstojnost ve stáří

2.12.2011

„Největší tajemství, které nás starší spojuje, je to, že my víme, že i v sedmdesáti či osmdesáti jsme stále stejní. Naše tělo se mění, ale my ne.“

Svou kariéru terapeutky alternativní medicíny jsem začala tak, že jsem si pronajala místnost v or – ganizaci, které bychom u nás zřejmě říkali KLUB DŮCHODCŮ. (No, je to hodně nadsazené přirovnání, a hned uvidíte proč.) Jako malá holka jsem jezdívala s babičkou na zájezdy s klubem důchodců, své babičky jsem milovala, a taky moje maminka dlouho vykonávala čestnou funkci předsedkyně místní pobočky klubu důchodců. Takže to máme vlastně v rodině.

Tento anglický klub důchodců se pyšní téměř stodvacetiletou tradicí a jmenuje se Age UK – Stáří Spojeného království.

¨Název sám není nijak originální ani metaforicky zavádějící – je naprosto defi nující. Ano, Stáří UK bylo založeno na pomoc obyvatelům starších padesáti let. Zásadní rozvoj organizace zaznamenala v letech 1940–1950 v souvislosti s 2. světovou válkou a jejími důsledky. Starší a staří lidé byli a jsou bezbrannou a zároveň velmi zranitelnou skupinou obyvatel, o to více ohroženou v době válečného a poválečného strádání.

Věřím, že se vám tato defi nice obyvatel 50+ (jak se jim tady říká) nelíbí – zní velmi neosobně, cynicky. Ale porozhlédněme se kolem sebe – každý z nás zná buď přímo v rodině, nebo v těsném sousedství osamělého, nemocného, zahořklého či zklamaného staršího člověka, který navíc nemá na rozdávání nebo žije přímo na hranici chudoby. Nejsou tito lidé zranitelní a často také zraňovaní?

Od té doby, co jsem začala pracovat v Age UK, vyslechla jsem stovky dojímavých příběhů opuštěných rodičů, ovdovělých manželů a manželek, nemocných a umírajících, a také příběhů pečovatelů, dětí, sousedů a přátel, kterým osud těch starších nebyl lhostejný. Vyslechla jsem příběhy smutné, ale i laskavé a veselé.

¨Seznámila jsem se s čínským párem, který 30 let žil a pracoval ve Velké Británii, ale v čínské komunitě, takže anglicky tito lidé neuměli ani slovo. Nebyl zkrátka důvod se jazyku učit. Až po odchodu do důchodu se tato neznalost projevila jako obrovský handicap.

Poznala jsem paní, které bylo 13 let, když se seznámila se svým pozdějším manželem, a 78, když zemřel. Nedokázala se s jeho smrti vypořádat, chřadla, živořila, čekala na smrt.

Poznala jsem muže, který po mozkové mrtvici ve věku 42 let zůstal paralyzovaný, zcela odkázaný na pomoc druhých.

Chodily za mnou páry i jednotlivci. Pamatuji se na pána, jehož žena dostala rakovinu prsu. Velmi se o ni bál, dal by cokoliv za její uzdravení, a ona se po amputaci prsu skutečně uzdravila. A on onemocněl rakovinou jícnu.

Přišel za mnou starý polský letec, který se sem dostal v roce 1939, bojoval za Anglii, jako stovky jiných se tady oženil a už tu samozřejmě zůstal. A stále se mu stýská po domovině, po zvuku jazyka, po černém polském chlebu a uzené klobáse.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply