„Duch si vane, kam chce“

17.2.2011

Podívejme se společně skrze osobní zkušenost a pár slov teorie na fascinující fenomén psychospirituální krize, na období, kdy se otevírají hlubiny a my stojíme často nepřipravení tváří v tvář hlubinným silám existence a vlastního nitra…

Tehdy mi bylo 22 nebo 23 let, žil jsem v Praze, intenzivně se zabýval duchovním hledáním, jezdil na různé semináře a meditace. Občas se mi děly zvláštní věci – mezi spánkem a bděním přicházely pocity brnění, vibrování v celém těle a propadání se do jakéhosi zvláštního stavu, který ve mně vyvolával děs a strach svou jinakostí. Přičítal jsem to probouzení Kundaliní, i když jsem nevěděl, co přesně to znamená, ani co s tím dělat. Občas jsem vídal v temných stínech nezřetelné postavy, jednou jsem za naprosto jasného vědomí věděl, co se stane a ono se to stalo a já si jen říkal – panebože, spousta lidí vědomě či nevědomě pod pláštíkem duchovní cesty touží po zvláštních schopnostech, ale je opravdu po čem toužit? Bylo to chvílemi krušné, chvílemi hodně obohacující období. A to jsem ještě netušil, co mě čeká v následujících měsících.
Přespával jsem pár měsíců na pracovišti, kterým byla tehdy prodejna s orientálním zbožím, hnedle u Karlova mostu, protože jsem neměl na čas kde bydlet. Tam to začalo. Nepamatuji se přesně, jak, spíše to přicházelo postupně a stále narůstalo. Kde začít, bylo toho tehdy tolik a tak intenzivní, že jsem ani nestíhal vše pořádně vnímat a registrovat, jakoby se časoprostor neskutečně zahustil, každá vteřina mohla být věčností…Vyšel jsem ven z obchodu dělat jednu z nejnudnějších a nejprotivnějších prací, které si dovedu představit – měl jsem rozdávat letáky a lákat kolemjdoucí k návštěvě prodejny. Stál jsem v průchodu, a když jsem se podíval do očí jakéhokoli člověka… VIDĚL jsem DO něj. Viděl jsem nitro každého, do jehož očí jsem se podíval… a nebylo to moc příjemné… s každým sdílet jeho hlubiny… které byly jako zrcad – lo… v každém jsem se totiž odrážel já sám… Tedy – když to vnímáte chvíli u jednoho konkrétního a blízkého člověka, tak to může být úžasné naladění a splývání, ale když to trvá několik hodin a vy to vidíte pořád… u každého… V polední pauze jsem si zašel koupit nějaké jídlo. Šel jsem přes Karlův most a mé vědomí rozhodně nekončilo hranicemi fyzického těla. Měl jsem pocit, že má hlava je jako obrovský balón, několik metrů velká, naplněná jakoby vatou, ani jsem snad nešel, spíše tělo šlo, celý prostor vnímání se hrnul vpřed. Nebyl jsem to já, bylo to vědomí místa, prostoru, lidí kolem, vědomí staletí, všech zkušeností, které se tam kdy otevřely a zanechaly neviditelný, přesto přítomný otisk. Svým způsobem to bylo nesmírně povznášející, mystické, úžasné – viděl jsem, že jsem „jinde“ než naprostá většina ostatních. Čím hlubší bylo ovšem vědomí, tím jsem byl zároveň více oddělen neschopností s někým tyto stavy sdílet. Pochopitelně střet těchto úrovní s „běžnými“ pracovními povinnostmi nebyl nijak snadný, má mysl skákala ze světa do světa jako pingpongový míček.

Četl jsem v té době dost duchovní literatury a mé stavy mi připadaly podobné jako ty, které prožívali indičtí jogíni či tibetští lámové. Já ovšem neměl žádného učitele, který by mi pomohl jimi projít a vůbec mi k tomu celému dal nějaký rámec. Byl jsem jako loď na rozbouřeném moři, kterým pohybují fascinující a zároveň děsivé síly, bez kompasu a kormidlo bylo kluzké od slané vody…

Po večerech sám v temné prodejně, za oknem se rýsovaly siluety Mostu, Hradu, Katedrály, silná místa, kterými proudí neskutečná energie – pro toho, kdo ji dokáže vnímat – a mé tělo a mysl byly tehdy skutečně vodiče. Často jsem pak přemýšlel, co se to celé dělo a jedním z vysvětlení byla i energie místa – ne že by to celé způsobila, ale nejspíš rozhodně podpořila a zesílila. Pocity mystického vytržení a děsivého strachu a úzkosti ze zešílení, že tohle prostě už nezvládnu dál, se střídaly a proplétaly. Pokračoval jsem v meditační praxi, asi jsem tehdy používal nějaké mantry a snad nějaké techniky vyčtené z knih Tomášových, už nevím přesně, ale mám pocit, že děje, které probíhaly, byly nezávislé na „mé“ praxi. Usínal jsem s přáním, aby to celé odešlo. A další den, dříve či později, více či silněji, to tu bylo zase. Požehnání, vyvýšení ducha, mystický stav…oddělení od ostatních, osamocení, úzkost ze ztráty zdravého rozumu…

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply