Daniela Drtinová – Vše filtruji přes své svědomí

16.12.2015
imag2e

Známá se mě ptala, s kým budeme mít další rozhovor. Řekla jsem, že s Danielou Drtinovou a ona povídá: „holka, a nebojíš se jí?“ Nechápala jsem proč. Můj vnitřní pocit byl takový, že se naopak velmi těším. Obraz vzdělané, respektované i rezervované profesionální moderátorky, které se obávali i vysocí politici a zřejmě i má známá, se mne nedotýkal. Naopak jsem tušila velmi citlivou a vnímavou bytost, křehkou, spirituální a moudrou ženu.
Po našem setkání jsem se usmívala, že mi intuice – alespoň v tomto případě – skutečně fungovala. A proto si neodpustím neprofesionální osobní dojem – že radostný smích, otevřenost a myšlenky, které jsem vnímala v Danieliných spontánních a přesto jasně formulovaných odpovědích, musí pocházet z hloubi čisté duše. Ačkoli, jak sama říká, musela projít jedovou chýší politiky.

Danielo, jak se stavíte k otázkám zdraví, jak o sebe pečujete?
V postpubertálním období jsem mívala silné problémy s ledvinami a močovými cestami, projevilo se to s takovým masivním nástupem, měla jsem až podezření z IgA nefropatie. Doktoři mi v té době říkali, že bych mohla po čtyřicítce skončit na transplantaci ledvin. Takže pro mě najednou přišla silná konfrontace s vážnější nemocí hodně brzy, už v 18 letech. Tedy ve věku, ve kterém normálně tyhle věci neřešíte. Zkrátka vzhled a kluci museli v mé mysli udělat krok vzad, protože téma zdraví mělo přednost.
Byly to průkopnické doby psychosomatiky, přesto už v té době jsem věřila, že zdravotní problémy souvisí i s psychikou, a pokoušela jsem se hledat příčiny. Nevím už, v jaké knížce jsem si přečetla – v té době jich tolik nebylo – že úzkosti se ukládají do ledvin, a snažila jsem se rozkrývat tu příčinu, což bylo v té době docela revoluční. Hledala jsem ji ve své psychice, třeba problémech, které jsem mohla mít z rodiny, a je pravda, že v té době jsem hledala pomoc i u astrologů, čínské medicíny a homeopatie. Po letech různých bojů s nemocí jsem potkala kamaráda, čerstvě vystudovaného lékaře z Ostravy, který se taky zabýval homeopatií. Vzpomínám si, jak mě během homeopatického vyšetření pobavilo, když se ptal, jestli mám ráda jablka, jestli se bojím hadů atd. Bavila jsem se a divila se, k čemu to je. Nakonec mi dal pár kuliček a řekl, že ke mně patří lycopodium clavatum, prastará přeslice. A to bylo v 90. letech, opravdu v dřevních dobách, kdy byla homeopatie považována za čiré šarlatánství. Je pravda, že jsem si od něj vzala asi 3 dávky a po nějaké době, kdy jsem vydržela i nepít kávu a nejíst peprmint, tak masivní příznaky té nemoci ustaly, od té doby nemoc spí. Od té doby jsem výraznější problém s touto nemocí neměla. I kdyby to bylo placebo, díky Bohu za ně! Takže dívat se na otázky ohledně zdraví způsobem, který je dnes v kurzu, mě přimělo už v mých osmnácti.

Při vaší práci se setkáváte s lidmi, kteří jsou kapacity jak v klasické medicíně, tak v alternativě. Co si z toho osobně berete? Balancujete mezi tím?
Velmi si vážím lékařů s klasickým vzděláním, medicínu mám v obrovské úctě, mimochodem můj porod probíhal tak, že kdybych rodila doma nebo alternativně, tak už tady nejsem. A zachránila mě klasická medicína. Třeba čínská medicína mi ale zase naopak pomohla přijít do jiného stavu, v těle udělá spoustu prospěšné práce, hlavně v prevenci a harmonizaci. Jakmile se ale některé nemoci už dostanou do pokročilejších stadií, protože jsme prevenci zanedbali, je klasická medicína nezbytná. Co vím od lékařů, kteří praktikují čínskou medicínu, tak třeba u pokročilejších nádorů už čínská medicína obvykle nepomůže. Proto obdivuji klasické lékaře, kteří jsou ochotni s těmi alternativními spolupracovat. A když si navíc bude člověk vědomě hlídat i to, jaké emoce si pouští skrz mysl do svého těla, ke svým buňkám, když se bude trochu zajímat o mechanismus a principy, na jakých psychosomatika funguje, tak se může v řadě případů i vyhnout tomu, že se nemoc rozvine, kdy už pak nezbývá než chirurgický řez.
Zavrhovat jedno nebo druhé je podle mě omezené. Bylo by skvělé, kdyby spolu západní i východní medicína spolupracovaly. V českém prostředí mě mrzí, že mnoho lidí vyznává jen materialisticko-mechanistické pojetí světa a tím se úplně zavře celému jednomu světu s milionem nejrůznějších cest a možností. Přijde mi zpátečnické, když argumentují něčím jako: my jsme racionální, žijeme přece v 21. století! Ale přitom si úplně iracionálně odříznou přístup k vědomostem, zkušenostem, praktikám, které dokonale ovládali naši předkové a které by mohli využít pro rozšiřování vlastního vědomí. S pověrami ze středověku spláchli v sobě i to podstatné, co ale i bez nich přetrvá věky.

Čím to je, podle vás, hlavně způsobeno?
Jsme zajatí ve stereotypech myšlení, jsme tak vychováváni, v tom materialisticko-mechanistickém pojetí, že prostě nic jiného než pevný stůl neexistuje.
Bohužel jednak děti už od malička nejsou vychovávány a vzdělávány v tom smyslu, že třeba i to, co si myslíme, nás silně ovlivňuje na úrovni hmoty. To potvrzuje i kvantová mechanika, my vlastně desítky let žijeme v Newtonovu paradigmatu, které je dávno překonané.

 

You Might Also Like