Při biologické léčbě jde o nasazení léčiv, která nevznikají čistě „chemickou cestou“, na jejich vzniku se podílejí biologické procesy. Na druhé straně se v žádném případě nejedná o léky vzniklé pouze biologickým a tedy jakýmsi „přirozeným“ procesem.
Podle oficiální definice se do biologické léčby počítají některá očkovací séra, vakcíny, toxiny, antitoxiny a pak také produkty mikroorganismů. Jedná se o nesourodou skupinu látek s nejrůznějšími principy ozdravných účinků. Terapeuticky účinné látky jsou – právě na základě svého „nechemického“ vzniku – zatíženy různými vedlejšími účinky, jakkoli název biologická léčba budí dojem léků přirozených, respektive přírodních, a tedy co do vedlejších účinků neškodných. Tzv. biologika nejsou léčiva ani přírodní ani „neškodná“, nicméně představují nesporný pokrok v léčbě vážných chronických chorob, jejichž příčina zůstává i dnes nejasná.
Odlišení škodlivých buněk od zdravých
Tělo za normálních okolností není schopno spontánně vyrobit látky, které specificky omezují nějaké škodlivé buňky, jež v něm rostou. Už jenom proto, že je takříkajíc „nepozná“. Laboratoř je však nyní schopna vyrobit „protilátky“ zaměřené téměř výlučně proti jednomu druhu chorobných buněk. Zaměření na vybraný typ buněk je dáno tím, že léčebná látka škodlivou buňku jako takovou „rozpozná“, sama na chorobnou buňku „zaútočí“, anebo ji jako škodlivou „označí“ tělesnému imunitnímu systému. Ten, pokud funguje, buňku označenou biologickým lékem jako škodlivou již sám zlikviduje.
Léčebný pokrok tkví ze strany léčiva právě v tom rozpoznání a odlišení buněk škodlivých, které má biologikum zničit, od těch zdravých, které mají zůstat nedotčeny. Rozpoznání škodlivých buněk organismem je v případě zhoubných a autoimunitních nemocí přímo klíčové. Nemoci jsou neléčitelnými nebo zhoubnými mj. právě proto, že jejich agresivní buňky jsou výborně „maskovány“, imunitní systém je považuje za zdravé a škodlivé buňky pak mohou nekontrolovatelně růst. Nebo jsou jinak zdravé buňky imunitním systémem naopak „omylem“ identifikovány jako nemocné a jako takové likvidovány. Pořád je to o tom nešťastném rozpoznání nebo nerozpoznání buněk nemocných a zdravých.
[hidepost=0]Jak rozpoznání funguje? Farmaceutická laboratoř „pěstuje“ (respektive rozmnožuje) buňky, které jsou zaměřené výlučně proti jednomu typu škodlivých buněk, nebo také proti jejich antigenu. Léčící buňky vznikají umělým rozmnožováním několika málo buněk, které byly “alergizovány“ vůči jednomu antigenu. Tomu rozmnožování se odborně říká klonování. Léčivé buňky se proto nazývají „monoklonální“, je likož jde o buňky z jednoho klonu. Monoklonální buňky jsou tedy alergické specificky na jeden druh chorobných buněk. Na ně se vážou podle principu klíče a zámku. Tím je buď samy zničí, nebo, jak již řečeno, označí jako chorobné. Organismus, jenž „ví, kde je nepřítel“, spustí obrannou reakci zaměřenou jen na nepřítele a ne na buňky hostitele, tedy na buňky vlastní. Ušetření buněk hostitele je principem nižších vedlejších účinků biologické léčby. Biologická léčiva dále způsobují „chaos v přenosu signálů mezi škodlivými buňkami“ a tím blokují jejich aktivitu. Biologika svým navázáním na povrch škodlivé buňky mohou způsobit její zánik. Mohou také zabránit zásobování škodlivých buněk krví tím, že zamezí novotvorbě cév přivádějících krev do ložisek chorobných buněk. Odborně se mluví o antiangiogenezi. Nádorové ložisko s omezeným přívodem krve je následně mnohem vnímavější vůči dalším terapeutickým postupům. Vedlejší účinky Úplně bez vedlejších účinků však biologická léčba bohužel není. Je to dáno tím, že obranný systémorganismu může „považovat“ i léčebné monoklonální protilátky za cizí a„pustit“ se i do nich. Je to vlastně alergická reakce na léčebné buňky. Jejím následkem může být snížení celkové imunity s infekčními nemocemi, které přednostně postihují dýchací systém a které krajním případě mohou dokonce aktivovat „starou“ tuberkulózu. Biologická léčba může „pomýlit“ imunitní systém do té míry, že zaútočí na vlastní zdravé buňky a dojde tak k vážné tzv. autoimunitní chorobě. Může dojít i k vážnému oslabení činnosti srdce a paradoxně i k provokaci zhoubného bujení. U jakých nemocí se biologická léčba užívá? Jsou to těžko ovlivnitelné chronické nemoci střeva jako Morbus Crohn (Crohnova choroba) a Colitis ulcerosa (Ulcerozní kolitida), nebo lupénka a lupus. Velké naděje se vkládají do biologické léčby nádorových onemocnění, kde se každopádně dosáhlo znatelných úspěchů. Jmenovat jednotlivé přípravky není smyslem článku, jsou k nalezení na internetu. Důležité je rozumět principu jejich účinku.[/hidepost]
No Comments