Barbora Seidlová – „Vždycky je jen tady a teď“

3.11.2013

Představte si situaci…pár hodin do odchodu časopisu do tiskárny a já prázdně zírám na prázdné stránky, kde měl být už dávno rozhovor. A říkám si, ještě je čas, pár hodin, jsem tady a teď, užívám si zírání… a co Bára, ve svém „tady a teď“ někde v Brně…? Prožívá stres, zda mi stihne poslat odpovědi? Zda ji netrápí svědomí, že už to mělo být? Zírám dál a fakt si to užívám, vlastně „vypnu“ všechno ostatní, však zbytek čísla už je hotový… a zase pochybnost… no, slíbila to… ale do háje, zatím nic… a už je tolik hodin… A je to tu! Přicházejí mailem fotky…
Asi si umíte představit, jak rychle jsem se „tady a teď“ probrala a s blaženým výrazem si prohlížela fotky bytosti, která na vás kouká těmi upřímnými velkými kukadly, s nádherným úsměvem a ještě vám roztomile napíše: ,,Já vím, je to opravdu na poslední chvíli, ale „ve štychu“ bych Vás nenechala! Mám spoustu neplánovaného řešení s knihou… a navíc jsem Blíženec a dělám čest svému znamení…mám to „na poslední chvíli“ v povaze :-)“ No můžete se na ni zlobit? Ne, nejde to. Prostě vám to „tady a teď“ předvádí každým coulem a pěkně vás v tom vyučí. Herečka filmová i divadelní, nezapomenutelná princezna Zubejda, děvče z Moravy, které vypadá jako dokonale šťastná bytost… Barbora Seidlová

Báro, jsme časopis zaměřený zejména na zdraví. Řekla byste nám, prosím, jak se staráte o své zdraví?
Základem je pro mne myšlenka. Držím se hesla – jak dnes myslím, to zítra budu. Jsem naprosto přesvědčena, že za vše včetně nemocí si můžu sama. Bez výjimky. Často slyším „ale tohle je dědičné, to je genetika…“ Pro mne je to pouze to, že „rodinný klan“ má nějaké přesvědčení a myšlení, kterému naučí své potomky, a stejnými myšlenkami a přesvědčeními si poslušní potomci přivedou na svět stejnou nemoc. Takže nemyslím na nemoc, ale na zdraví. Zdraví je přirozený stav. Začala jsem si uvědomovat, že k tomu, abych byla v pohodě, si vybírám prostředí, ve kterém se pohybuji, lidi, s nimiž se blíže stýkám, protože držím-li se v rezonanci špatných a nešťastných myšlenek, začne mne to ovlivňovat. Člověk by měl vyhledávat prostředí a lidi, kteří ho podporují. Další věc, která se podílí na mém zdraví, je jídlo. Jídlo vnímám jako lék. Často mne napadá: když stačí tři hrnky bylinného čaje k tomu, aby se člověk zbavil nějakých obtíží, co asi s naším tělem udělají tři vrchovaté talíře denně plné negativní energie, strachu a násilí (maso), konzervantů a jiných chemických chuťových „zlepšováků“?
Máte zkušenosti s nějakými alternativními přístupy, léčiteli, poradci? Co si myslíte o klasické medicíně versus alternativních a stále menšinových přístupech, jako je homeopatie, TČM, celostní – holistický přístup?
Věřím tomu, že stejně tak jak si tělo – za pomoci našeho myšlení – dokáže vytvořit nemoc, má stejnou schopnost se i uzdravit. Nicméně, když už si nějakou nemoc vytvořím, beru to jako upozornění, že něco v mém přístupu, myšlení není v pořádku. Je to vlastně volání duše o pomoc skrze fyzické tělo. V takové chvíli si sednu a pokusím se zeptat té konkrétní bolesti nebo nemoci, co mi chce říct. K tomu mi pomáhají bylinky, které nejen léčí tělo, ale dokážou směřovat mysl. Uznávám všechny alternativní způsoby léčení, ty se totiž snaží přijít na skutečnou podstatu nemoci, a ne pouze odstranit následky.
Dáte nám nějaký příklad, co se vám takto povedlo rozkrýt, co vám nějaká bolest nebo nemoc řekla?
Jé, tak toho je hodně… není pravidlem, že se musí dít něco fatálního, naopak, čím větší pozornost věnuje člověk tomu, jak se cítí, tím jemnější upozornění jsou potřeba. Kdysi jsem řešila alergii, teď mi jako upozornění stačí to, že se někde „prásknu“. Společné je ale vždy to, že za každou nemocí stála myšlenka, pocit, a když jdete hlouběji a hlouběji, zjistíte, že to celé vzniklo z prostého nepřijetí se. Nesebelásky. Skvělým návodem je pro mne v těchhle případech kniha Louise Hay Miluj svůj život.
Sportujete?
Asi to nelze nazvat sportem. Ale téměř denně chodím do lesa, občas si vyjedu na kole… Když mne něco rozčílí, řídím se heslem „Reakci si nech na potom“ a jdu to vyběhat, takže občas běhám. V létě plavu, v zimě lyžuju… Ale pořád je to spíš radost z pohybu než sport.
Na divadle, kterému se dost věnujete, se herec hodně „vydává“ ostatním. Nevyčerpává vás to? Jak se dobíjíte a relaxujete?
To je přesně naopak. Divadlo mne nabíjí. Čím víc dávám, tím víc dostávám. Je to krásná výměna energie mezi hercem a divákem.

Povíte nám něco o svém autorském divadle MALÉhRY?
Jsme tři herečky, Daniela a Nikola Zbytovské a já. Jsme spolu asi tak sedmnáct let. Osmou sezónu máme s divadlem MALÉhRY zázemi v Divadle Bolka Polívky v Brně. Tvoříme autorské komedie ze současnosti. Zatím jich máme sedm, čtyři pro dospělé, tři pro děti. Nejnovější je komedie BIOSTORY, ve které se zabýváme hledáním a nalézáním sebe sama. Scénáře píše Daniela, režíruje Nikola, audio – vizuálně zajišťuji já, všechny tři hrajeme, všechny tři si do všeho vzájemně mluvíme, na nervy si nelezeme, protože jsme pochopily, že je daleko účinnější se spojit a tvořit, než používat energii destruktivně. Naše spojení není vykalkulované, ani náhodné. To, že můžeme společně tvořit, považujeme za dar. Jsme spolu jak v životě, tak na jevišti. Tak jak to bývalo u kočovných herců. Autorské divadlo mi dává prostor předávat divákům to, co chci a co opravdu cítím.

Chystáte nějaké nové představení?
Premiéra BIOSTORY byla koncem sezóny, takže je pro nás jako zbrusu nové. Vzhledem k tomu, že vše, co se týká představení, zajišťujeme samy, trvá nám vytvoření nové inscenace poněkud déle než v klasických divadlech. Důležitým faktorem je i to, že nás nikdo nehoní a tak si v klidu, třeba rok, čekáme na inspiraci. Teď jsme se ale vydaly trochu jiným směrem. Daniela napsala pohádky, které jsme se rozhodly vydat knižně. Navíc jsme je namluvily na CD s hudebním doprovodem naší oblíbené skupiny Čankišou.

[hidepost=0][/hidepost]

You Might Also Like