Bára Munzarová – „Život si umím naplnit“

4.9.2020

Po období koronavirovém byla velká radost dělat rozhovor konečně zase „naživo“. O to víc, když ho děláte s milým člověkem. Se ženou, herečkou, která je přirozená, laskavá a srdečná. S člověkem hluboce lidským. Bára Munzarová miluje život, i když ji v posledních letech bolestně zkoušel. Ji to však zoceluje a posouvá dál. I když neumí dělat věci napůl, ale jen na plný plyn, už se naučila přibrzdit. Užívat si krásy života. Jak na souši, tak i pod hladinou. A to doslova. Umí se radovat z každého dne a začíná svým vlastním ranním rituálem. Sešly jsme se před polednem a bylo to jako se sejít s dávnou kamarádkou. Krásně přátelské.

text: Daniela Eiseltová foto: Tomáš Lébr, archiv B. Munzarové

Po absolutoriu DAMU v r. 1995 jste začínala v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Jak na to vzpomínáte?
Jé! Děkuju vám, že jste mi „vygooglila“ rok, kdy jsem absolvovala. Já si záznamy o své osobě ani životopis nevedu a přesně bych si určitě nevzpomněla. Jaké to bylo? Krásné to bylo! Vstoupila jsem do zavedeného divadla, kde dodnes fungují čtyři divadelní scény: činohra, balet, opera a opereta-muzikál. Do divadla disponujícího krásnou budovou. Velká scéna DJKT je, řekla bych, takové malé Stavovské divadlo. A rovnýma nohama jsem skočila do krásných a velkých hereckých příležitostí, které mladého herce buď nasměrují, nebo semelou. Hrála jsem krásné dramatické i komediální role. Zároveň jsem díky skvostným a přátelským kolegům nikdy nepocítila, že by mě někdo soudil či hodnotil podle mého „slavného příjmení, které si celý svůj herecký život nosím v batohu na zádech, ale jen podle mého talentu a schopností. Můj kamarád, kolega, herec, autor a režisér Antonín Procházka mě z činohry vytáhl do operety a napsal mi téměř „na tělo“ postavu Ády v představení Holka nebo kluk podle filmu s Adinou Mandlovou. Tanec, živý orchestr, stepování, zpěv, to vše já miluji dodnes. Toníček pro mě tento voňavý svět lehké múzy operety objevil a já mu za to jsem neskonale vděčná. V Plzeňském divadle jsem také s velkou pokorou získala celoživotní profesní i lidské základy od úžasných kolegů, kterých si dodnes nesmírně vážím a kteří dali přednost oblastnímu divadlu před televizní kamerou. Takže nejsou sice tak známí, ale jsou kvalitativně často mnohem lepší než leckteří jejich kolegové z obrazovky. Bylo to pro mě tehdy důležité vykročení do hereckého života. Moc ráda na tu dobu vzpomínám.

Druhé vaše divadelní období bylo v Divadle na Vinohradech. Jaké byly „Vinohrady“, a tedy i přechod z menšího města do Prahy? 
Tehdejší ředitelka Vinohradského divadla, paní Jiřinka Jirásková, tenkrát sháněla mladou posilu do vinohradského činoherního souboru a jako patronka plzeňského divadla mě viděla hrát Maryšu, kterou režíroval tehdejší ředitel DJKT, nynější ředitel Národního divadla a zároveň můj vedoucí ročníku studia na DAMU Jan Burian. Po tomto představení mě oslovila s nabídkou, která se neodmítá…. Byla jsem v Plzni šťastná – jak pracovně, tak soukromě. Hrála jsem krásné role a měla kolem sebe partu vynikajících kolegů. Byla jsem zaláskovaná, práce mě obrovsky naplňovala. Neměla jsem potřebu jít „za každou cenu do Prahy“. Jiřinka si mě tehdy na pracovní pohovor pozvala k sobě domů, což běžně nedělala. A tam mi řekla: „Podívej se“ a ukázala na zeď nad knihovnou, kde měla pověšené tři fotografie. Fotku své maminky, pana Zdeňka Podskalského – svého celoživotního partnera – a fotku svého milovaného pejska. A říkala: „Tohle jsou nejdůležitější bytosti v mém životě. Pamatuj si, že rodina je víc než práce a divadlo. Já mám ale místo v souboru jenom pro tebe. Pro tvého partnera, kolegu Martina Stránského, teď místo v divadle nemám…“ Bylo to tenkrát pro mě velmi těžké rozhodování. Pamatuji se živě na první poprázdninovou zahajovací schůzi ve Vinohradském. Seděla jsem před začátkem víc než půl hodiny na náměstí Míru, stýskalo se mi po Plzni a říkala jsem si: „Něco je špatně. Všichni herci prahnou po Praze a po velkém divadle, a mně je lépe, když jsem někde hezky uklizená. Teď ještě navíc budu sedět v jedné herecké šatně s maminkou a všichni si o mě budou myslet, že jsem protekční…“ Měla jsem tehdy ze všeho velké obavy. Nenápadně jsem se tedy snažila proklouznout do poslední řady v hledišti a tam, v šeru pod balkonem, seděl pan Jiří Plachý a kousek od něj můj milovaný pan profesor Viktor Preiss, který na mě volal, ať si jdu sednout k nim. Záchrana! Pak vešla za potlesku na přivítací proslov paní ředitelka Jirásková a pan Plachý zvolal: „Jiřino, nekleč!“ Jiřinka byla, jak všichni víme, malého vzrůstu a já v tu chvíli věděla, že tady recese taky bude fungovat a parta báječných lidí a kolegů, co drží pohromadě, se tu také najde. A našla. V Divadle na Vinohradech jsem hrála přes deset let.

Tam jste také poznala svého prvního muže Jiřího Dvořáka…
Ano. A představte si, že Jirka byl první a jediný chlap, který mě takzvaně „ukecal“.Jinak jsem si vždycky partnery pěkně nenápadně a zpovzdálí vybírala já a potom to nějak po žensku navlíkla. A byť se nám manželství úplně nepodařilo, vzešel z něj klenot největší, klenot našich životů, a to je Anička. Takže všechno je, jak má být, a je to dobře.

Vaše cesta z Vinohrad vedla do divadelního souboru Frída, kterou založil váš současný manžel Martin Trnavský, s nímž jste se poznala při natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě…
Já říkám, že jestli mi Ordinace přinesla do života něco dobrého, tak je to můj manžel. Jinak to pro mě byla hlavně smršť bezohledného bulváru a velmi specifického způsobu práce, který mě postupně málem semlel do totálního vyčerpání. Mám vysoké nároky na kvalitu odevzdané práce, a to jak sama na sebe, tak i na své okolí, se kterým právě spolupracuji, a netěší mě dělat věci, ať už z důvodu časové či finanční nedostatečnosti, jen napůl. To vše bohužel projekty typu nekonečných seriálů někdy obnášejí. A není divu, je to vlastně taková továrna, chrlící nekonečný příběh do hlavního vysílacího času na vyplnění reklamních oken ve vysílání soukromých televizí. To si ale vůbec nestěžuji, nehodnotím, nikterak neodsuzuji. Pracovala jsem, jak nejlépe jsem v nastavených podmínkách mohla, a jsem ráda, že jsem si touto cennou hereckou zkušeností prošla. Není to ale bohužel styl práce, ve kterém bych byla schopná dlouhodobě setrvávat.

Takže byste nikdy už do seriálu nešla?
Pokud by to byla uzavřená série s omezeným počtem dílů, jejíž vývoj by směřoval do jasného cíle, příběh měl linku a tah, pak ano. Také je pro mě velmi důležité, s kým pracuji a jaký je scénář. Víte, za posledních pár let jsem ve svém životě udělala několik zásadních rozhodnutí a změn, a to právě proto, že jsem se díky obrovskému kvantu práce, z níž mě některá ani nenaplňovala, ocitla doslova na pokraji svých sil…

Celý rozhovor najdete v Nové Regeně 07-08/2020.

You Might Also Like